Nechci se chvástat, ale jsem nejlepší. Moje heslo do počítače je „vzdynejlepsi“. Jsem top, jsem šampión. Pochybuju o sobě? Nikdy.
Tak jo, naladil jsem si Vás a teď spolu odleťme 8329km na východ do mého rodného Hanoje.
---
Teta: „Já ti jednu ubalím frajere!“
Dědeček: „Tys šel sám na oběd? Proč jsi nepozval bratrance Phama?!“
Já: „Jdeme na ten oběd?“ sestřenice: „Jasně. Ještě zavolám Lin a Maice juuu?“
Se strejdou na pracovním obědě: „Chutná ti ta kachna? Jsou ze zdejšího chovu. A teď dolij všem rýžové víno.“
Bratranec: „Ne ne dneska jet nemůžu, sorry. Kamarádi nemůžou.“
Druhá teta: „Vydrž ještě. Počkáme až všichni vystoupí a potom se vyfotíme.“
Zvu jednu holku co se mi libí: „Nepůjdeme se projít?“ Ona: „Nevím jak mají ostatní čas.“
---
Už asi víte přátele.
Tam v mé rodné zemi se musí myslet kolektivně. Být týmovým hráčem. Společenský tlak si Vás vychová/vychutná. Individualisti tam dostávají ze všech stran do "držky". Zůstávají sami a odpuštění.
A teď zkuste takhle žít v ČR.
Neustále přepínat své myšlení. Ve firmě se chovám jako ten největší individuální "dobytek" a mezi Vietnamcema se chovám jako starostlivý kapitán mužstva.
Ale jak se říká: Nejde sedět na dvou židlích. Tak jsem si musel vybrat jaká vlastnost bude pro moji identitu nejvhodnější abych dokázal vycházet se všema. Zvládnout obě kultury.
Řeknu Vám. To by člověk musel být bezchybný génius, aby dokázal do konce života hrát tuhle dvojitou hru.
A tak jsem přišel (pro mě) na nejlepší možné řešení: Nejsem Čech, ani Vietnamec. Jsem Váš kamarád, dělám chyby. Ale nedělám to naschvál. Jen si to občas pletu.
