Hody hody dopro... "jak je to dal Vašku?"

Jako malý kluk z obyčejné sídliště jsem se na sebe v zrcadle nedíval. Nebyl důvod. Fousy mi ještě nerostly a póry mě netrápily. O Vietnamcích jsem věděl leda to, že u nich žijou sloni. 

Zajímal jsem se o jiné věci.

Lidi tehdy často za výtahem schovávali hromady novin určený do sběru. To se pak nosilo k nám do školy.

Jednou jsem tam potkal Petru z naší třídy. Byla tam s mámou a kupou časopisů. Ptala se mě jestli k ní zítra přijdu pro vajíčka. Prý je sama malovala. 

Nevím co tím myslela, ale cítil jsem, že dostanu něco zadarmo. "Přijdu!"

Nepamatuji si, jak jsem to přesně pochopil. Ale dopadlo to tak, že jsme se s Honzou a Vaškem domluvili, že k ní přijdeme. 

Kluci měli s sebou nějaký pomlázky.

Nevěděl jsem k čemu to bylo, ale spěšně mi taky jednu vyrobili. Ulomili pár větviček a konce svázali barevnýma provázkama "na, vem si tuhle".

Zazvonili jsme, přijeli výtahem, zaklepali a kluci spustili Hody hody doprovody. To jsem koukal jak zmatený šimpanz, "co ti běloši tady vyvádějí za divnosti?". Ale dostali za to vajíčka a nějaký čokolády. To se mi líbilo více. Tak jsem se to po pár podobných návštěvách hned naučil.

Obešli jsme celé naše malé sídliště. Nakonec jsme měli tolik barevných vajíček, že jsme to pak z nudy házeli po sobě.

Bolelo to jak čert, ale byla to legrace. Potom odněkud přiběhly holky a začaly po nás házet balónky naplněné vodou. Tohle nebolelo, ale spíše štvalo. "Vy jste fakt husy!"

Máme štěstí, že je naše sídliště kousek od lesa. Časem se k tomu proto přidalo i tradiční opékání buřtíků a stanování za panelákem. 

Takhle nějak si matně pamatuju svoje první Velikonoce v mém "rodném" sídlišti.

Po pár letech jsme se přestěhovali do jiného sídliště, ale tam jsem neměl zázemí kamarádů ze školy. Tak jsem na to časem zapomněl a svátky prožíval spíše u videoher.

V pozdějším věku to už bylo jenom o alkoholu než o vajíčkách, ale to k dospívání patří no.

Velikonoce jsou fajn, tahle tradice není nijak obtěžující. Ale rodiče o tom věděli méně než já. 

A jak měli ti chudáci koledníci reagovat, když jim otevřela vietnamská rodina? Tak jsem na tyto svátky tradičně připomínal, aby do konce poledne nikomu neotevírali dveře.

Nakonec to dopadlo tak, že pro ně jsou Velikonoce časem izolace a dělání že nejsme doma.

Takhle jsme se s tím vypořádali my, vaši "nepřítomní" vietnamští sousedi :)