Chtěl jsem, aby rodiče trpěli

Byly to časy, kdy jsem hledal životní hodnoty a směr za kterými bych mohl jít. Viděl jsem ji v buddhismu, protože jsem tehdy neznal jiné filozoficko-náboženské proudy. Nadchnul jsem se pro její víru v dobro a lidskou solidaritu.

Hltal jsem v knihovnách všechno, co se týkalo mého zájmu. Od indický až po japonský buddhismus.  Zapisoval jsem si citáty a hlavně krátké příhody buddhistických učitelů.

„Až přijde ten pravý člověk, otočím se k němu. Pravý člověk bude ten, kdo rozumí mému tichu. Vy mě vůbec nezajímáte.“ Bodhidharma

Celé týdny jsem sbíral podobné minipovídky, z kterých jsem čerpal inspiraci. Mládí mého ducha bylo příliš nedočkavé, jako nový zaměstnanec, který je ze začátku celý „hrr“, ale přitom všechno dělá špatně.  Nejpříhodnější situace se vyskytla v jednom propršeném podzimním dni.

Naši tržnici obohatili dva nový krajané, nikdo je neznal a jejich stánek byl od ostatních izolován asi 10metrovou mezerou. Vypadalo to jako opuštěný ostrůvek, ke kterému občas připluje zablouděný zákazník. Poté, co jsem rodičům uklidil všechen zboží a poté co odjeli domu nastal očekávaný okamžik.

Šel jsem k nim mlčky a zeptal se jestli chtějí pomoc. Protože hustě pršelo a jejich zboží rychle moklo, tak byla má nabídka srdečně vítána. Pomáhal jsem jim naložit zboží do jejich auta, protože ještě neměli svůj vlastní sklad. Cítil jsem, jak se na mě Buddha dívá, srdce mi intenzivně bušilo, nabyl jsem pocitu jakéhosi skutečného naplnění. Chtěli mi na oplátku dát 50kč, ale vřele jsem odmítl. V jejich očích jsem viděl neočekávané štěstí, nespíš očekávali tvrdý život a najednou se setkali s nečekanou pomocí za který nemusejí platit.

Vracel jsem se domu s velkým pocitem radosti a otevřel knihu do kterého jsem si zapsal nejrůznější citáty. Usínal jsem s pocitem, že jsem udělal čest své rodině a činem, o kterém se nikdo nedozví.

Druhý den jsem doma dostal vynadáno, když se to rodiče dozvěděli. Vůbec jsem tomu všemu nerozuměl. Nejspíš mateřský instinkt převážil jejich mezilidskou solidaritu. Mé dobro bylo oplaceno zlem. Zákon karmy nefungovalo. Byl jsem zmaten. Buddha mi neodpovídal.

Od toho okamžiku jsem zchladl. Chtěl jsem se jim rychle pomstít, nějakým způsobem ublížit, aby nad svými činy pocítili mé zklamání.  
Na týden jsem přestal jezdit na tržnici, přestal jsem jim pomáhat uklízet zboží. Chtěl jsem, aby trpěli, aby postrádali mou přítomnost, aby měli výčitky svědomí a litovali sami sebe. Místo toho zaměstnali jednoho studenta, který mou práci nahradil. Na tržnici se kolem večera pohybovalo desítky podobných nádeníků, pro které to byl způsob, jak si rychle vydělat na cigarety.

Uvědomil jsem si svou nahraditelnost a zároveň bezmocnost. Toho dne jsem v sobě přestal potlačovat skutečnou realitu. Začal jsem brát věci tak, jak skutečně jsou. Moje tělo přestalo být jakýmsi transformátorem, které chtělo  přeměňovat zlo v dobro.

Ale o mém činu se po celé tržnici dál mluvilo, mezi všemi krajany a mými příbuznými.    
Když jsem s pocitem smutku přijel za rodiči, tak se toho dne odehrál nejsilnější okamžik mého dětství, který ovlivnil můj další vývoj.

Krajané mě zdravili, chválili a dívali se na mě takovým uklidňujícím způsobem, jako když doktor může svému pacientovi oznámit uzdravení.  Můj čin, o kterém se nikdo nikdy neměl dozvědět byl nyní skutečně pochopen.

Začal jsem zase věřit, že dobrý činy budou vždycky oplaceny dobrými činy, ale v úplně jiné podobě než jaký jsme čekali.