Smyslologie

Proč se zase do něčeho nutit. Ano, přiznám to hned na začátku, tohle píši z donucení, jsem nucen to napsat, a jestliže to nenapíšu, kdo ví, co se stane, ale asi zřejmě nic, protože nutím psát sebe sama.

Nedávno mi byla položena otázka, jak jsem se cítil, když mi umřel otec. V tu chvíli jsem si, i když jsem hned na tuto otázku znal odpověď a taky jsem ji hned zodpověděl, uvědomil, že to co jsem cítil, když umřel otec, jsem si musel uvědomovat celý rok po jeho smrti, celý rok jsem si vlastně musel uvědomovat, co jsem k otci cítil, co jsem měl cítit dříve. Otázka na smrt mého otce mi po dlouhé době opět přinesla slzy do očí, ale tento rozhovor byl jen součástí něčeho širšího.

Ale vlastně to zase začalo smrtí. Možná ale jen pseudosmrtí. Moje kamarádka mi řekla, že v poslední době myslí na sebevraždu. Jak se má člověk v této situaci zachovat? Co má říkat? Kdo před toto téma nebyl postaven, si nedokáže tuto situaci snad ani představit. A možná kdybych sám v minulosti o sebevraždě neuvažoval a kdybych si neuvědomil všechny ty věci, které jsem si uvědomil po smrti otce, zůstal bych sedět s otevřenou pusou a seděl bych tam asi doteď.

Někdy už jsem to určitě psal, že každý člověk si musí projít tímto období, kdy si myslí, že nejlepší způsob vyřešení problémů je odejít dobrovolně ze světa, a hned dodávám, že už jsem někdy určitě psal, že hned si člověk musí uvědomit následky.

Samozřejmě člověk je od přírody sobec a myslí v první řadě na to, jak by uspokojil své potřeby, ale sebevražda není potřeba.

Když jsem se do této situace dostal a vyjevil kamarádce své názory na sebevraždu, když padla otázka na smrt mého otce, uvědomil jsem si svou výhodu, že se nebojím psát, protože jsem se nespočetněkrát ze svých nálad vypsal, ale současně jsem si uvědomil, jak jsem se za ty roky změnil, dříve jsem psal samé věci o lásce, vztazích a poslední dobou mi nejde psát o ničem jiném než o smyslu života. A už jsme zase u toho a zase se dostáváme na začátek důvodu, proč se lidí zaobírají myšlenkou sebevraždy. Protože jde o smysl života, který nevidíme, nebo jej vidíme jen zastřeně nebo ve věcech, kterým smysl nepřisuzujeme.

Pořád přemýšlím, proč jsem poslední dobou tak nutkán se pořád tímto tématem zaobírat. Našel jsem jednu mou úvahu, kterou jsem psal před více jak dvěma roky, a v ní jsem svůj smysl života ještě našel, protože celá ta úvaha byla nazvána „O smyslu života". Jenže teď se tuto úvahu bojím zveřejnit, protože to tak necítím.

Dříve jsem viděl smysl života být užitečný, nikomu nebýt na obtíž a něco dokázat, potom jsem se rozhodl, ale možná jen donucen okolnostmi, že se smyslem mého života stala práce. Ale to si teď přiznám snad poprvé, že v současné době pro mě práce, nebo tato práce, skutečně není smyslem života.

Může to být zase jednou škola, ale tam je tak malý krůček k neúspěchu, že se snad ani jako smysl života nedá považovat.

Já snad už nevidím ani smysl v tom psaní, které mi tolikrát pomohlo, co vlastně z toho mám, že si jednou za čas přečtu, co jsem kdysi dávno napsal, trošku si u toho pobrečím a jdu dál? Pomáhá to vůbec? Není mi to spíš na obtíž?

Pořád se k něčemu nutím, že musím něco napsat, pak z toho vyjde podobná slátanina jako je tahle a člověk se zase musí vrátit k myšlence, jestli to vůbec má cenu a smysl, tak v čem je potom ten zatracený smysl?

24.1.2010