Smyslologie se vrací I.

A je to zase tady. V posledních týdnech jsem na všechno tak myslel a vzpomínal, že jsem to možná snad i sám zase vyvolal. A ač mám v plánu o tom více psát, v tuto chvíli absolutně netuším, kde to skončí.

Kolikrát už jsem si spílal nad tím, abych uměl psát, jako moc bych chtěl umět psát, abych konečně dokázal přesně napsat a definovat to, co vlastně napsat chci, jenže čím jsem starší, tím je to pro mě obtížnější, ale ne v tom, že čím jsem starším méně a méně mám chuť do psaní, ale více a více se ztrácím v tom, co vlastně chci napsat. Kolikrát už jsem napsal, že jsem komplikovaný a mé názory jsou stejně komplikované a že je těžké mě pochopit, ale nejspíš jsem si právě uvědomil, že ač ze sebe dělám komplikovaného člověka, když se s někým bavím, jsem komplikovaný vlastně v první řadě sám pro sebe, protože přestávám chápat, co vlastně chci. A možná, že tím, že si uvědomím, že jsem především komplikovaný především sám pro sebe, pochopím se.

Napadá mě šíleně tolik věcí, které bych chtěl napsat, ale vím, že když už je jednou napíšu, budu moct být za to někým odsouzen. Ne dle zákona, ale odsouzen v pohledu lidí, ale proč mě zrovna toto trápí, když mi bylo vždycky jedno, co si kdo o mně myslí. Možná jsem tedy pochopil další věc, kterou jsem si namlouval stejně jako to, že jsem komplikovaný. A sice že mi možná až příliš záleží na tom, co si kdo o mě myslí.

Když jsem jel včera autem, stmívalo se a měsíc byl v úplňku. A já začal znovu uvažovat, stejně jako přesně před měsícem, jaká je to nádhera a jaká by to byla nádhera tam být a stejně tak krásně pozorovat Zemi.

Myslím, že už je plně jasné, kam jsem se opět dostal, dostal jsem se ke svému oblíbeně neoblíbenému tématu, kterým je smysl života. Před rokem jsem pochopil, že se touto otázkou zabývám jen z nudy, protože skončila škola a já měl najednou spoustu času opět uvažovat nad blbostmi. A škola teď skončila znova, jenže je tu jeden rozdíl oproti minulému roku. Nemám vůbec čas se zabývat blbostmi, mám spoustu práce, denně dělám i 14 hodin a víkend celý proležím se služebním notebookem a znovu pracuji. A z toho mi teď nezbývá nic jiného než vyvodit závěr, že moje úvahy o smyslu života nejsou z nudy, ale prostě jsou ve mně zakořeněny a stačí nějaký impuls a znovu se v tom začnu plácat.

A znovu se také vracím ke svému mottu, které jsem si před lety přivlastnil, ač není plně mé. Jenže jsem se v něm jistým způsobem našel a vždy když začnu hledat svůj smysl života, stává se pro mě jakýmsi majákem, jakýmsi pilířem, který mě drží a je mou jedinou jistotou v životě, i když z vašeho pohledu to může být spíše proti řečení. Mé motto a mým majákem ve tmě smyslu je jediná věc, kterou vím jistě, a to že:

Jsem a nevím kdo,

přišel jsem a nevím odkud,

jdu a nevím kam,

divím se, že jsem tak veselý.

Každá z těch čtyř vět je mi tak blízká.

Jsem a nevím kdo, kdo vlastně jsem, čím jsem, dá se na to odpovědět spousty vět, ale vybrat tu jedinou, která by to plně pojmenovala, nedokážu.

Přišel jsem a nevím odkud, ano budu-li chtít být teatrální tak se dá říct, že jsem se prostě narodil, ale tuto větu spíš spojím s dobou, kdy jsem přišel k rozumu a tím, že nevím, kde se ten rozum vzal a proč vlastně mám takový rozum, jaký mám, nevím, odkud jsem k němu přišel.

Jdu a nevím kam, a tahle věta je základ. Věřím v osud, věřím v to, že je předem dáno, kam máme svým životem dojít, co máme dokázat a každý člověk tu něco musí dokázat, proč jinak by tu byl? A tahle věta se nejvíce pojí s hledáním mého smyslu, protože pokud jej nenajdu, nikdy nezjistím, co je mým osudem.

Divím se, že jsem tak veselý, často svou veselost pojím se svým znamením lva, egoisticky o sobě tvrdím, že jsem vtělením slunce, které rozzáří místo, kam vejde. V to pořád věřím a věřit budu a často při těch nejtěžších chvílích se sám sebe ptám, kde vůbec beru další sílu, brát určité věci s nadhledem. Rád hledám ve špatných věcech kousek toho dobra, ale opačně ve všech dobrých věcech hledám to zlo.

Možná by taky stálo za připomenutí, čím jsem se minule dostal z deprese a čeho jsem ve svém hledání smyslu skončil. Rozhodl jsem se, že nebudu zbytečně řešit smysl života a že si prostě stanovím krátkodobé cíle, kterých chci dosáhnout a až jich dosáhnu, tak buď přijdu na to, co je mým smyslem života, nebo budu hledat další krátkodobé cíle, které se stanou mými pseudosmysly. Jedním pseudosymslem se stala škola, kterou jsem chtěl dokončit a druhým pseudosmyslem se stala práce, které jsem se chtěl plně věnovat. Práci jsem změnil a prostě nejde se jí nevěnovat, je to zhola nemožné a škola? Opět jsem na vážkách, zda to potřetí nevzdat a smířit se s tím, že vysokou školu nikdy neudělám.

Touto drobnou rekapitulací bych nyní skončil a co bude příště, to teď nevím ani já.

17.6.2011