Strach i vnitřní prázdnota jsou špatnými rádci

My Češi jsme se vždy uměli u piva vyjádřit k lecjaké otázce a kdejaký štamgast by dle svých slov mohl být z fleku prezidentem.

Každý z nás ví, co je správné, a umíme to vyjádřit nejen v hospodě, ale v dnešní době také na internetu a sociálních sítích. Kolik Čechů je však ochotných něco pro druhé udělat a kolik z nás končí jen u “moudrých” výroků a “ostrých” slov? Možná je to pocit vnitřní bezvýznamnosti, který chceme těmito slovy kompenzovat, nebo představa, že to, co uděláme, bude kapka v moři, která nemá smysl. Možná je to naše pohodlnost, kvůli které hledáme raději argumenty, proč nic dělat nemusíme, a které pak prezentujeme u piva nebo na internetu. Přitom pomoc druhým může být velice jednoduchá a zároveň významná. Stačí, když někomu podám sklenici studené vody a usměju se na něj.

Pokud by bylo před několika lety vypsáno referendum o tom, jak řešit situaci v Sýrii a podobných zemích, určitě bych nepreferoval jako řešení emigraci jejich obyvatel do Evropy. Problémy v těchto zemích by se měly řešit jinak. Situace, kterou však dnes zažíváme, nevznikla na základě referenda, ale jako reakce na mnoho rozhodnutí a faktů, které nikdo předem neplánoval. Dnes nám nezbývá než ji přijmout takovou, jaká je, a vypořádat se s ní. Řada cizinců bez domova stojí kousek od nás a potřebují naši pomoc bez ohledu na to, jestli souhlasíme s islámem, nebo křesťanstvím, jednáním USA, nebo EU. 

Musíme si uvědomit, že to, co se kolem nás děje, je i důsledkem zabedněnosti nás, Evropanů, kteří se starají hlavně sami o sebe. Tuto situaci jsme si nevybrali, ale přesto se k ní musíme dnes postavit, a právě náš postoj rozhodne o tom, jestli se “probudíme” k nějaké smysluplné aktivitě a změně postojů, nebo nás převálcuje. Věřím, že situace, které čelíme, je právě důsledek ztráty osobní odpovědnosti a hodnot, výsledek pasivity a humanismu v Evropě. Díky těmto věcem se dnes bojíme o svůj klid a bezpečí, jelikož si nejsme jisti sami sebou. Bojíme se o práci a svůj výdělek, jelikož přicházejí lidé, kteří jsou ochotni dělat jakoukoli práci, když nemají co jíst a kde bydlet. Bojíme se, že se tu “rozmnoží” a převálcují nás, protože my více a více pošlapáváme smysl rodiny a nevážíme si manželství a dětí. Bojíme se, že nás převálcují svým náboženstvím, protože sami nemáme čemu věřit a věříme jen sami sobě. Bojíme se, že zničí naše hodnoty, protože sami žádné nemáme. Bojíme se, že nás pohltí, protože sami jim nemáme co dát.

Vlna emigrantů mířící do Evropy není správné řešení situace v Sýrii, ale jiné řešení jsme nebyli schopni najít, protože tento problém byl od nás příliš daleko a my se zabývali sami sebou. Nyní musíme řešit otázku co s nimi, ne tuto situaci ignorovat, či odmítat. 

Na sociálních sítích a v našich hlavách se rodí reálné i domnělé obavy o naše bezpečí, budoucnost a hodnoty. Jedním argumentem odporu vůči emigrantům je, že se jedná o ekonomické emigranty, kterým bychom neměli pomáhat. Kde je však hranice mezi tím, kdo je ekonomický emigrant, který míří tam, kde mu bude dobře, a mezi tím, kdo chce zachránit svůj holý život a míří tam, kde mu bude dobře? Proč do Jižní Ameriky prchali převážně nacističtí emigranti po druhé světové válce a političtí emigranté z bývalé ČSSR si vybírali raději Kanadu, NSR a USA než země Jižní Ameriky? Dnešní uprchlíci míří místo do Ruska do Anglie proto, že jsou to normálně uvažující lidé, stejně jako my. Volili bychom na jejich místě to samé, ať už by nám šlo o život, politický názor nebo svobodný život v lepších podmínkách.

Dalším argumentem je strach z islámu, který je opravdu velmi nebezpečný. Proti islámu však nemůžeme bojovat tak, že odmítneme všechny lidi přicházející k nám z jiné kultury. Národy se budou mísit a my musíme potírat zlo, ideologie a myšlenky, které ubližují lidem, bez ohledu na to, jak se nazývají. Pokud však postupujeme proti lidem a přehlížíme jejich potřeby, nelišíme se moc od těch, kteří myšlenky islámu aktivně zastávají. Islám a jeho myšlenky je nutné odsoudit, ale lidem můžeme pomáhat. Proti těm, kdo s námi válčí, se musíme bránit, ale těm, kdo nás prosí o pomoc, bychom ji neměli odmítat, byť za jasně daných podmínek.

Ano, řada rizik i problémů tu skutečně je, ale máme možnost s nimi něco udělat. Strach je špatný rádce, kvůli němu byly v historii učiněny ty nejhorší rozhodnutí. Evropa stojí na křižovatce, kéž strach a xenofobie nezpůsobí, že vykročíme špatným směrem.