Viděl jsem ji poprvé po několika dlouhých letech. Překvapilo mě, že se vůbec nezměnila. Malá, útloboká, blonďatá dívka. Symbol nevinnosti devadesátých let. V jejích očích by se člověk utopil. Ivanka Kroupová, nejhezčí holka ze třídy.
Viděl jsem ji poprvé po několika dlouhých letech. Překvapilo mě, že se vůbec nezměnila. Malá, útloboká, blonďatá dívka. Symbol nevinnosti devadesátých let. V jejích očích by se člověk utopil. Ivanka Kroupová, nejhezčí holka ze třídy.
Setkání s bývalými spolužáky pravidelně končívalo alkoholovým dýchánkem, smím-li použít tento eufemismus. Prostě jsme se zežrali jako dobytci a trapné otázky typu : „ tak co, už jsi do toho praštil?“ nebo: „koukám, že už tě pustili“, byly pouze nepodstatnou zástěrou skutečného smyslu setkání naší třídy. Pořádně si vožrat hubu. A novinky? Karel Vomáčka už byl úplně plešatý. Jirka Levý přišel o pravou nohu.Venca Kalfas o manželku a Jitka Malinová umřela. Prostě život! Jen Ivanka Kroupová se nezměnila.
Stáli jsme spolu na terese restaurace U osla v Bedřichovicích, oba již mírně upito. Nasávali jsme vůni noci a bytostně vnímali jeden druhého. Alespoň tak jsem onu chvíli cítil já.
Ten květnový večer se vydařil. Byl jsem po letech opět šťastný.
„ Šeříky,“ prolomil jsem ticho. „ Cítíš tu opojnou vůni šeříků?“
Zhluboka se nadechla. Její vlasy vlály nocí jako kometa. Byly zlaté.
Neodpovídala, jen se zamyšleně dívala do noci. Chytil jsem ji za ruku.
Náhle se ke mě otočila a než jsem se vzpamatoval, držela ho v ruce.
„ Chceš ho vykouřit?“ zeptala se.
Zprvu jsem se domníval, že špatně slyším, že vůbec neřekla onu větu, že řekla „moc jsi mi scházel“ nebo tak nějak. Byl jsem zaskočen. Ivanka Kroupová, symbol nevinnosti.Pak mi to došlo.
Vlastně jsem ani netušil, co dělá. Lecos se člověk doví z doslechu, ale já jen mávnul nad tím rukou. Byly to klepy. Moje Ivanka, ta Ivanka, kterou jsem si pamatoval ze školy, byla stále čistá, jak nepopsaný papír, takže jsem ani na chvíli těm závistivým blábolům neuvěřil.
„Chci.“
Vytáhnul jsem z peněženky dvě stokorunové bankovky a podal je Ivance.
„ Stačí mi stovka,“ řekla a vrátila mi zpátky stokorunu. Její hlas byl stejně andělský jako před deseti lety. „ Běžně si beru tři kila, ale že seš to ty...“
Životní obchod.
Škrtla zápalkou a její nevinný obličej ozářil uhlík. Byla jak madona na nějakém obraze.
Vyfoukla kouř, který zadržovala a podala mi ho.
„ Je tvůj.“
Lačně jsem nasál z podaného jointa.
„ Skvělej model.“ Ivanka ještě zkrásněla.
„ Za kilo? No nekup to.“
Oba jsme se rozesmáli.
