To řeknu vám, tam u nebeských bran. /povídka/

Jiří Modrý přistoupil ke gramofonu a obrátil desku. Opatrně přiložil hrot na kraj polyvinylové desky, která se točila po směru hodinových ručiček. Ten gramofon byl starý snad třicet let. Prostě maminčin oblíbený gramofon. „Myslíš, že se jí to líbí?“ zeptala se drobná černovláska svého muže.

 Byli manželé dvacet let. Jejich syn Víťa byl ušetřen této podívané a odjel na dětský tábor. Až se vrátí, tak mu řeknou, že babička umřela. Měl chuť znovu na sex.

Majčina postava byla úplně stejně skvělá jako před dvaceti roky, kdy se poznali. Pravda, v obličeji trochu zestárla, ale strhané rysy, které kazily celkový dojem z její mladistvosti, byly způsobené tchýniným zdravotním stavem.

„Já si myslím, že ano, Nováka měla ráda vždycky.“

Malým pokojem se rozezněl Petrův hlas.

-Když půjdeš po cestě, kde růže vadnou-

Když se předevčírem milovali, nemile ho překvapila ho svým přáním.

„Vezmeme si maminku z nemocnice?“

Stav paní Tiché byl beznadějný. Upřímně řečeno čekali jsme každý den na telegram. Nevěděl, že bude dva dny dělat disžokeje.

Chtěl říct „Když jsi mi to tak pěkně udělala, tak jo“, ale v poslední chvíli si to rozmyslel.

„Když si to miláčku přeješ, tak ano.“ Měl by výčitky svědomí.

„Miluji tě, lásko,“ zašeptala a Jiří Modrý to začal vidět černě.

S tchýní nevycházel Modrý nikdy růžově. Vzpomínal, jak ho Marie prvně přivedla mamince představit. Bylo jim dvacet a táhli ráno z nějakého flámu.

„Maminko, tohle je Lukáš,“ představila svého nastávajícího vdově Tiché. Byla vdova, ostatně se vůbec nedivím jejímu starýmu, že to vzal do kopru tak hopem. Třináct let manželství, který s touto osobou vydržel, byl jasným důkazem jeho hrdinství.

„Tohle je vagabund,“ ukázala paní na Jiřího prstem a ten se  pro jistotu dvakrát otočil, jestli tchyně, tehdy ještě potenciální, nemyslí nikoho jiného.

Marie Tichá, později Modrá, a většinou mokrá, zrudla.

„Maminko, takhle bys neměla mluvit.“

„Holka, já vím nejlíp, jak mám mluvit.“ Následovala dramatická odmlka.

„Tvůj otec se jistojistotně obrací v hrobě. Horšího vandráka sis vybrat nemohla.“

Jiří Modrý nikdy nemohl vytknou své tchýni upřímnost. Pravda, na svém zjevu si nikdy příliš nezakládal, ale soudit člověka takhle na první pohled, to bylo věru netaktní.

Odkašlal si v trapném tichu a protože byl způsobně vychovaný, prohodil.

„Těší mne, že vás poznávám, paní Tichá.“

„Potěšení není rozhodně na mé straně.“

 Od toho okamžiku, kdy se paní Tichá seznámila se svým zetěm, uplynulo dvacet dlouhých let.

Teď paní Jitka Tichá ležela na kavalci na zádech, ruce sepjaté, a očekávajíce vysvobození, totiž odchod ze života, který jí měl být zpříjemněn hudbou blízkou jejímu srdci. Umírala. Byla v agónii, ale zdálo se, že jí hudba činí potěšení.

-jen starej rozbitej, náhrobní kámen-

Marie láskyplně sledovala matčinu tvář, na níž se rozhostil široký úsměv.

Jiří seděl u stolu, nervózně se díval na hodinky a upíjel Braník.

„Neměl bych jí tam šoupnout něco rychlejšího?“ zeptal se.

„A co, rychlejšího?“ Jeho Maruška začala pomalu propadat beznaději.

 Schovala si tvář do dlaní a štkala. Manžel jí jemně pohladil po dlaních.

„Třeba AC/DC.“

„Prosím tě, nech toho, matka AC/DC ani nezná.“ Slzy byly velké jako hrachy.

Dolil si do sklenky a pokračoval.

„No tak možná nezná, ale Zvony pekelný se jí určitě budou líbit.“

Jeho žena byla vysílená. Pláč zvýrazňoval její vrásky.

Vyměnil desku Petra Nováka za australské nestory rockové hudby.

Pokojem se rozléhalo táhlé ječení. Jiří Modrý se znovu podíval na hodinky a se spokojením zpozoroval změnu výrazu v tváři vdovy Tiché. Dal by se nazvat kyselým.

- Hells belss- Zpěvák Brian Johnson se naplno rozječel.

V tomto okamžiku vůbec nebylo patrné, kdo vlastně umírá, neboť ženě Jiřího Modrého nebylo také do zpěvu. Zhroutila se totiž do křesla.

„Majko, lásko moje, nebo tam mám dát Guns and roses? Don´t you cry!“

Tchýně umírala, žena plakala, syn byl na táboře, co víc si mohl Jiří Modrý přát.

Zaposlouchal se do syrové rockové muziky a začal podřimovat.

Paní Tichá se chovala v rámci možností způsobně, jen nahodila škleb, za nějž by se nemusel stydět ani Mick Jagger ze stounů, Brian vytrvale ječel a Majka bulela.

„Já tam šoupnu Megadeath, co ty na to? Nebo Anthrax?“ Jiří Modrý byl nadšený fanda metalu.

Zdálo se, že se vdova Tichá nervózně zavrtěla. Hromadná smrt, to by bylo moc.

Vypadá to, že se Marie z první rány vzpamatovala. Otřela si slzy hřbetem dlaně, vyčerpaně se na svého muže usmála.

„Dej tam prosím tě Tučnýho, toho maminka miluje.“

Zjistil, že dopil sedmý pivo a přání jeho manželky mu zrovna nebylo po vůli. Chtěl mít tu šaškárnu rychle za sebou, a myslel si, že zvony pekelné mu pomohou.

„Ano lásko,“ prohodil a zkušeným pohybem dýžeje vyměnil desku.

Hlas Michala Tučného skutečně změnil atmosféru. Tchýně, která měla před okamžikem znepokojivý výraz, pramenící z trochu těžkopádné a syrové hudby AC/DC, opět  nasadila

tvář světice.

- to řeknu vám, tam u nebeských bran-

Každou chvíli by to mělo sakra skončit. Ještě bych měl stihnout šachy s Koudelou. Do prdele, je to jako když má mimino zácpu. Tlač, k čertu, tlač.

„Country má maminka nejradši.“ Marie přestala plakat.

„Měla!“ opravil jí.

„Má!“ hádala se.

„Měla!“ stál při svém.

„Má!“ byla neustupná.

Vstal a z lednice si vytáhl další pivo. Bylo příjemně orosené.

„Půjdu s Koudelou na šachy,“ prohodil konverzačním tónem. „Musím ho dneska porazit.“

Udiveně na něj pohlédla a do očí se jí opět nahrnuly slzy.

„Blázníš Jiří, maminka umírá a ty chceš hrát šachy.“

Pak si uvědomili, že maminka přestala dýchat. Sledovali její hrudník, který se přestal nadzvedávat. Maminka umřela.Přesně na konec písničky. Byla akurátná.

„Měla!“ ustoupila Marie.

„No vidíš, že ty šachy stihnu, miláčku.“

-to řeknu vám tam u nebeských bran-