Nádražní znělky /úvaha/

   Rád cestuji vlakem. Koupím si lahváče, noblesně jej otevřu o rantl okna, vykouknu ven, a nechám se unášet rychlostí "Slovenské strely".
Najdu si kupé, které je nejblíže toaletě a v němž sedí alespoň jeden člověk. Střídám vždy muže a ženy. Posadím se, pozdravím, lahváče položím na odkládací stolek a znovu žasnu, jak to, že se lahváč nepřevrhne i když se vlak kymácí zleva doprava ostošest.
Nejradši mám zastávky. To vykouknu z vozu a sleduji frmol na peróně, jemuž vévodí pán v červené čepici, který svou důležitostí dává životu na nástupišti šmrc. Vím, kde se srocují opilci, kteří žebrají pár drobných mincí na pivo, vím, kde jsou šlapky vím, kde jsou kapsáři a vím, kde se druží osada rómských kočovníků. Každé nástupiště má svá pravidla. Když svítí slunce, otevřu okno, vykouknu ven, zahoukám na pani, jestli nechce pomoci s taškou, ukážu pánovi, který cestuje jednou za uherský rok vlakem, do které soupravy má nastoupit a když se spletu tak alespoň hodinu této minely lituji.
Miluji vlaky a miluji hudbu. Když je v kupé kytarista a obšťastňuje osádku tklivými tóny, nezaváhám ani na okamžik a vměstnám se nevtíravě do kolektivu zpívajících trampů, rytmicky kývám hlavou a poslouchám zvuk metronomu jízdní soupravy.
Poslední dobou si všímám zajímavosti, která mě vede k domněnce, že vedení drah posílila manažerské posty lidmi, kteří musí mít velmi vřelý vztah k hudbě a kteří uctívají Genius loci. Tato myšlenka mě napadla ve vlaku z Prahy do Kolína. Každé větší nádraží má svou hudební znělku, která funguje jako tmelící prvek perónového marastu a až 5.7.2005 jsem si uvědomil onen hluboký podtext, jimiž si dráhy vylepšují své image. V Praze na Hlavním nádraží, které je mustrem dokonalosti ve výskytu postaviček, o nichž jsem se výše zmínil, a kde nejeden pracháč přišel o obnos ne zcela zanedbatelný, vyhrává do repráků DJ Výhybka nejlepší kousky ze Symfonie Má Vlast a základní motiv, kočka leze dírou, pes oknem, je potvrzením mého závěru, že jsem skutečně přišel na cosi poutavého, křehkého a přitom tak logického. Mé myšlenky se potvrdily v Kolíně, kde na nástupišti vyhrávalo "Kólíne, Kólíne!" a já jsem se mezi slovy výpravčího o příjezdu a odjezdu vlaků, mohl znovu ujistit, že myšlenka o vztahu znělky a lokality, je jistě záměrná, neboť Kmoch je perlou kolínského regionu a nikdo jiný a jiné znělky by nemohly nikoho nikdy napadnout. Vltava-Smetana-Praha. Kólííne-Kmoch-Kolín. Jak prosté, Watsone.
Od té doby jsem projel spoustu nádraží a těšil jsem se, jak budu hádat autora, jak znovu potvrdím svůj důvtip, jak se pochlubím spolucestujícím s tím, že tenhle skladatel bydlel v domku kousek od nádraží, a proto je znělka jeho dílem.
Přijel jsem do nádraží Benešov u Prahy a z ampliónů zněly lyrické tóny beatlesovské Hey Jude. Buď je manažer ortodoxní fanda Beatles, nebo někdo z liverpoolovské čtyřky pocházel původně z Benešova u Prahy. Tato myšlenka mě naprosto dostala a stará babička s husou v košíku pokyvovala hlavou nad mou domněnkou, kterou jsem si hned ten den v knihovně chtěl potvrdit.
"Ne, je mi líto", řekl mi knihovník benešovské knihovny,"ani Lennon není původem z Benešova". Čímž mě dostal!
Druhý týden jsem jel znovu do Benešova a světe div se. Z ampliónů nezněl song Hey Jude, nýbrž znělka "Zasviť mi to slunko zlaté" od benešovského rodáka barona Vilaniho, známého básníka a poslance říšského parlamentu.Vzpomněl jsem si na film Vesničko má středisková, kde plačky na místním hřbitově v Křečovicích, pěly tuto píseň a nezbylo mi, než si vzpomenout na dlouhou ruku manažera drah, který si vytyčil velký úkol, jež plní zatím s grácií a noblesou na jedničku a již se těším, co mi nového zahrají na nádražích v zemích českých.........