Fuga na kari

Doktor Kalfas měl to úterní ráno příšernou kocovinu. Včera se nechutně opil u toho šáhlýho psychiatra Malýho. Opláchnul si obličej studenou vodou a podíval se do zrcadla. I když dělal všechno proto, aby vypadal starší, stále se mu nedařil nabudit dojem absolutní víry pacientů v jeho schopnosti.
„Na to, že ti nerostou fousy, se vykašli.“ Malý mu dolil velkýho panáka koňaku.
Vypil ho na „ex“. V televizi běžela Nemocnice na kraji města.
„Dívej, chci vypadat jako mladej Sova.“
Po stranách tváře mu nerostlo vůbec nic a pod nosem chmýří, o němž se drzá pacientka Vaňková vyjádřila jako o čemsi zrzavém, co zdobí pohlaví třináctiletých dívek. Naordinoval jí klystýr. Pustil si proud vody na zátylek. Příjemně mu obtékala kolem napuchlé tváře.
„Najdi si ženskou, a potom tě ty roupy, přejdou.“
Malý byl každým coulem muž své profese.
„Ty vole, kdybys viděl, jak mi ty pacienti nevěří!“
Psychiatr dolil koňak.
„Plnovousem si respekt nezjednáš, Vojto.“
Zatáhl kohoutek, a otevřel lednici. Ha, kyselé okurky od vdovy Slámové. Alespoň k něčemu mu dnešního rána byl prezent od pacientky. Neobratně otevřel sklenici a lačně sáhl po okurce. Byla kyselá jak prdel, ale se spokojením ji schroupal. Probíral si okamžiky včerejšího večera.
„Vypláchni si Vojtěchu pořádně hlavu. Ty máš vlastně štěstí, že jsi praktický lékař.“
Polknul koňak.
„Já vím, pro tebe není snadný řešit pošahance, ale tobě alespoň věří.“
„Hovno mi věří!“ přerušil ho doktor Malý. „Musím věřit já jim, to je podstata řemesla.“
Usrkl zvolna z koňaku a pokračoval.
„Včera u mě byl chlapík, který tvrdil, že je Adolf.“
Kalfas se zasmál.
„Jako Adolf Hitler?“ Připadalo mu to zábavné.
„Kdepak, jako Adolf Eichmann,“ dodal Malý. „ No a já ty jeho bludy musel poslouchat asi hodinu, a to byl fakt mazec.“
„A co ti Eichmann říkal?“ V Kalfasovi zahořela zvědavost.
„Kecy, Vojto, to byly prostě bludy, jako že zdrhnul z Argentiny a že jde po něm Mossad a takový ty píčoviny, který se ti ve dvou větách mohou zdát vtipné, ale když posloucháš hodinu, že žádný lidi ve skutečnosti nezabil, přestane tě to bavit.“
Kalfas si zapálil cigaretu.
„Alespoň se nenudíš, Jindro.“
„Prostě pacientovi se musí věřit a pokud možno splnit to, co od tebe očekává.“
Oba v tu dobu byli již řádně pod parou. Kalfas nechápal, jak může Malý, který postavou nic nezůstal dlužen svému jménu, tolik vydržet.
„A co si s tím Eichmannem provedl?“
Doktor Malý se tvářil tajemně.
„Tak cos mu předepsal?“ nenechal se Kalfas odbýt.
„No co by,“ zvedl panáka koňaku a okázale si ťuknul, „přece prášky na plynatost, ať má taky něco ze svýho jména.“
Kalfas se zasmál včerejší vzpomínce, když ho vyrušil z ranního rozjímání telefon.
Náruživě upil láku a neochotně hrábnul po telefonním sluchátku. Pacoši.
„Kalfas.“
Na druhém konci aparátu slyšel těžké oddychování. Bronchitida, Slámová. Na to, že měl kocovinu, mu to setsakra pálilo.
„Dobrý den, paní Slámová, chci říct že ty vokurky, jsou skvělý.“
„Tady Krotká, pane doktore, dobré jitro.“
Kalfas nervózně pokašlal. Minul cíl. O píďu.
„Paní Krotká, co pro vás mohu udělat?“
Hmátnul druhou rukou po okurkách. No co, každý den není posvícení. Ráno bylo divoký.
Krotká, Krotká do psí hrudi nic mu to neříkalo.
„Dnes ráno mi přišel důchod, tak jsem vás chtěla požádat o injekci.“
Ha, tady smrdí peníze, teda voní, voňánkujou jak pečené kuřátko na máslíčku s nádivkou a s tymiánem.
„Paní Krotká, nemohu si vás zařadit. Připomeňte mi prosím vaši diagnózu.“
Jasný, to budou ta záda. Ten bolestivý houser z minulýho týdne. Upil láku.
„Mně pane doktore vlastně nic není, ale...“
Doktor Kalfas ji přerušil.
„Jasně to byl ten houser minulý týden.Potřebujete pořádný vopich.“
„Pane doktore, jsem vdova,chlapi už mě nezajímají, prožila jsem si s nimi své. Nic mi není, jen bych chtěla tu injekci.“
Alespoň něco má se Slámovou společného. Je vdova a třeba dělá také tak skvělé okurky.
Jinak je to ale případ pro Malýho.
„Přijedu k vám a uděláme opich, nadiktujte mi prosím adresu.“
Doktor Kalfas si pečlivě napsal adresu, zaklapl notes a s ukřivděným výrazem vytáhnul ze sklenice poslední okurku.
„Ten kopr žrát nebudu.“
Zazvonil dvakrát na zvonek. Otevřela mu subtilní šedesátnice s brýlemi. Bývalá učitelka. Tentokrát instinktu věřil na stodeset procent.
„Dobrý den, paní Krotká. Jak dlouho vám ten výtah nejde?“
Doplazit se do devátého patra nebyla pro doktora Kalfase, který kouřil dvě krabky máček denně, žádná sranda. Dýchal přesně jako Slámová nebo Krotká, to už je jedno. Musím si zajít na plicní, pomyslel si.
„Pojďte dál, pane doktore.“
Vešel do skromně zařízeného bytu a rozhlédnul se. Na stěně visel obraz Jana Amose.
Věděl, že se trefí.
„Co jste učila, paní Krotká?“ Upřeně se díval na obraz Komenského.
„Posaďte se, pane doktore, dáte si kávu?“ Otázku zřejmě přeslechla.
„Já bych to tipoval na češtinu a dějepis,“ nepřestával si věřit Kalfas.
Položil kufřík na nízký stolek v obývacím pokoji.
„Učila jsem chlapy šukat, pane doktore.“ Její výslovnost byla precizní. Nervózně zakašlal a přemítal, zda by bylo vhodné na její přímočarou odpověď reagovat. Případ pro Malýho.
„Posaďte se, uvařím kávu.“
Doktor Kalfas se posadil a prohlížel si vybavení bytu. Bylo velmi skromné a neadresné.
„Víte, manžel zemřel před deseti lety, dvě děti na krku, tak jsem se musela živit, jak se dalo,“ zřejmě omlouvala větu, kterou vypustila před minutou ze svých úst.
„Neomlouvejte se, to je v pořádku.“ Nic duchaplnějšího ho nenapadlo.
Posadila se naproti němu do křesla. Doktor míchal svou kávu.
„Sladíte?“ zeptala se.
Vysoký cholesterol, cukr v krvi, obezita, to vše mu pomohlo k rychlé odpovědi.
„Děkuji, paní Krotká, nesladím.“ Ale chlastat může. Nechal okapat lžičku a položil jí na kraj podšálku.
„Tak a teď, jak vám mohu být nápomocen.“
Paní Krotká mlčky položila před doktora Kalfase svazek tisícikorun.
„Je tam pane doktore deset tisíc, myslím, že by to mohlo stačit.“
Kalfas nechápavě hleděl střídavě na peníze a střídavě na šedivějící ženu.
Napadaly ho různé myšlenky, ale tu správnou tentokrát netušil.
„Píchněte mi pane doktore injekci.“
Vyjeveně zíral na ženu o níž si myslel, že je učitelka a nebyla. Myslím, že bych měl zavolat Malýmu.
„Jakou injekci?“ zeptal se Kalfas.
„Tu injekci, po které se už neprobudím. Je to moje přání, pane doktore.“
Fascinovaně pozoroval ženu s brýlemi. Měla na svůj věk výbornou postavu a až na ten divoký začátek i kultivovaný projev.
„Říká se tomu euthanasie, je to tak?“
Sakra, ono jí fakt hráblo. Mám vůbec na něj číslo?
„Ne, nedívejte se na mě jako by mi přeskočilo, prostě to berte jako mé svobodné rozhodnutí. Děti jsou dospělé, manžel mi zemřel, rodiče nežijí, tak jsem se rozhodla skoncovat se životem.“
Vstala a pustila gramofon. Pokojem se rozezněla píseň Michala Davida.
-Krásný úděl máte dnes, kráčet zítřku, žít a kvést....-
„Při té chci umřít, pane doktore.“
Konečně se doktor Kalfas zmohl na větu.
„Paní Krotká, na to aby jste zemřela, nepotřebujete injekci, stačí, když si třikrát za sebou pustíte tuhle desku, ale myslím, že by to bylo velmi bolestivé a dlouhé umírání.“
Paní Krotká ztlumila gramofon.
„Líbí se mi, že dokážete být vtipným.“
Doktor Kalfas odsunul peníze směrem ke staré paní.
„Je to příliš peněz za jednu injekci, nemyslíte?“ Začínal nabývat ztracenou rovnováhu.
„Víte,“ upila ze svého hrnku, „peníze mi pak nebudou k ničemu a když jsem zrovna brala důchod....“
Vzpomněl si na slova svého kolegy: „Pacientovi musíš splnit to, co od tebe očekává.“
„Kdo vám o mě vlastně řekl?“
- každý mi tě lásko závidí-
„Malý. Doktor Malý.“ Jak je ten svět malý.
Kalfas otevřel kufřík a připravil si injekci.
„Nebudu vás paní Krotká přemlouvat. Je-li to vaše volba a ty peníze nepotřebujete, pak tedy udělám, o co mě žádáte.“
S těmito slovy sebral svazek tisícikorun a zastrčil je do kapsy.
„Jste nesmírně laskavý, pane doktore,“ Teprve nyní si všiml, že je oblečená celá v černém.
Připravil si malou ampulku, v níž měl pro tyto účely připravený tetradontoxin. Natáhnul jehlou obsah ampulky.
„Lehněte si, paní Krotká.“
Žena ho beze slova poslechla.
„A teď mi ještě povězte, proč jste si zvolila tento způsob smrti?“
„Vžyť jsem již říkala,“ ohradila se trochu ukřivděně, „doporučil mi vás doktor Malý, říkal, že jste odborník.“ Hm, vtipkař kolega psychiatr. Doktor Kalfas neměl totiž zrovna kladnou bilanci v léčbě pacientů. Přešel to dále bez dalších poznámek.
„A promiňte, nic mi do toho není, ale proč jste nevolila lacinější způsob odchodu ze života. Bydlíte v devátém patře, to by bylo pár vteřin.“
-za pár šestáků mám špagát na háku-
Podíval se směrem k oknu.
„Nebo vlaky, jezdí celkem na čas, to je také poměrně levné, nemusíte si kupovat ani jízdenku,“ dodal.
Ležela natažená na zádech, připravena přijmout injekci.
„Chci, aby má smrt nepostrádala důstojnosti a představa, že mě rozmašíruje Vsacan, mě nenaplňuje uspokojením. A vůbec, přikročme k věci.“
Doktor Kalfas obnažil ženě předloktí a hned napoprvé trefil žílu.
„Nebude to bolestivé?“
Slova paní Krotké zněla místností a zanikala s písní:
-šoumen, tohle dítě bude tedy šoumen-
„Nebude.“
Tyto tři hlásky byly to poslední, co paní Krotká slyšela, neboť účinky tetrodontoxinu, jedu z fugy, jsou okamžité. Jen trochu vzdychla, jako by jí v ten okamžik přece jen zželelo peněz za jedno malé bodnutí, prohnula se v pase a zesnula. Fakt jsem si myslel, že byla učitelka, napadlo při úkonu Kalfase.
Vojta Kalfas seděl s Jindrou Malým v japonské restauraci Hókajdo v centru Prostějova.
Oba dva doktoři si prohlíželi jídelní lístek.
Vojtěch si zapálil cigaretu a lačně vyfouknul kouř.
„Dovol, abych tě dnes pozval.“
Doktor Malý zamyšleně listoval jídelním lístkem, který byl vyzdobený asijskými ornamenty.
„Jakto, že jsi při penězích?“ Malý si prohrábnul zbytek vlasů své lysající hlavy a nespokojeně listoval jídelním lístkem. „Hovno, maj tu úplný hovno!“
„Divíš se, že mám prachy, když mi dohazuješ takový královský kšefty?“
Servírka byla sice asiatka, ale určitě nebyla Japonka. Japonku by poznal. Japonky mají totiž oči úplně jinak šikmé, než třeba Vietnamky. Malý nespokojeně mával jídelním lístkem.
„Pánové vybrali?“ Hlásek měla osvěžující. Vlasy svázané do culíku a široký úsměv plný pohostinnosti.
„FUGUNAKARI!“ poručil Kalfas, „a dvakrát !“ Spokojen se svou objednávkou típl vajgla.
„Ty vole, to znělo jako harakiri,“ řekl Jindra, když obsluha odešla.
„A jakým kšeftu prosím tě mluvíš, Vojto?“
Kalfas se znepokojeně podíval na doktora Malého.
„Nedělej, že nevíš, o co jde.“
„FUGUNAKARI!“ zakřičela Lin Su objednávku na svého manžela.
Její manžel byl na mol. Dneska si svou láhev saké otevřel hned ráno po první souloži. Bylo neskutečné vedro a tak není divu, že po půl litru vypitého alkoholu, je Takaši na kaši. Jeho žena, i když je Vietnamka, a Vietnamce Japonci tuze v lásce nemají, protože mají oči trošku sešikmenější, než je zdrávo pro zemi vycházejícího slunce, byla skvělá milenka.
Takaši vytáhl z mrazáku fugu, ani si nepamatoval, kdy ji naposled připravoval a nepříliš jistými pohyby, jal se rybu upravovati. I když měl v sobě tři promile, šla mu práce od ruky.
„Myslím vole tu Krotkou, to byla dobrá divočina,“ usrknul ze sklenice Kalfas.
Malýmu se rozsvítilo.
„Jo Krotká. Maniodepresivní psychóza, zajímavý případ. Předepsal jsem jí nějaké antidepresiva, snad bude v pořádku.“
Doktor Kalfas na doktora Malého civěl s otevřenými ústy.
„Jak v pořádku? Vždyť Krotká je mrtvá. Píchnul jsem jí injekci tetradontoxinu.“
Tentokrát na sebe zírali s otevřenými ústy vzájemně.
Do skleničky Malého spadla moucha a začala se topit.
„A proč jsi jí píchnul injekci?“ zeptal se Malý.
„Neštvi mě, Jindro. Proč jsem jí asi píchnul injekci,“ opakoval po něm.
„Protože si o ní řekla, proč bych to jinak dělal?“
Malý se ho snažil gestem ruky uklidnit. Převrhnul při tom skleničku, moucha, která se topila, se vzteklým bzučením odlétla pryč.
„Suicidiální tendence jsou průvodním projevem maniodepresivních psychóz.“
Kalfas se vůbec nespokojil s vysvětlením doktora Malého.
„Tys mě vole do toho navrtal, a já jí normálně zabil.“
Jindřich Malý ho přerušil.
„Nebuď labuť, lidi odchází a přichází, vždyť je jich jako sraček. Co že jsme si to vlastně objednali?“
Takaši připravoval pokrm z fugy. Spokojeně sledoval smažící se rybu na pánvi Wok,
pískal si píseň, jejíž název zněl velmi volně přeložen „Mlýny melou,“ nakonec přidal čerstvý zázvor a kari. Kari je sice indické koření. Jemu jde však především o to, aby název jídla byl zvukomalebný a taková FUGANAKARI zní lépe, než válečný výkřik ostřílených japonských bojovníků. Začal klimbat a kdyby ho nepřerušila Lin su, snad by i rybu připálil.
„Ryba hotovo, Takaši?“ zeptala se a svůdně se zavlnila v bocích.
Snažil se jí úsměv opětovat.
„HÓTOVÓ!“ Jak dovede být čeština podobná jeho krásnému jazyku.
„No teda, všechna čest,“ nadšeně pronesl Malý. „Voní to úžasně.“
Lin su naservírovala pokrm s elegancí a noblesou.Culík jí velmi slušel.
Kalfasovi se okamžitě zlepšila nálada.
„Pro pány hůlky,“ špitla.
Malý se neohrabaně snažil dřevěnými tyčinkami dopravit pokrm do úst.
„Tys mi dal,“ naoko se rozčiloval psychiatr, zatímco Kalfasovi nečinila práce s hůlkami žádné větší potíže. Jídlo bylo ostré a slané.
„Ty vole,“ ulevil si Vojta, „je to chutný, ale dost slaný.“
„To víš, život není jen o sladkostech,“ odtušil Jindra.
Malý byl z jídla nadšený zhruba deset vteřin až do okamžiku, kdy tetradontoxin v rybě, začal účinkovat.
Kalfas byl nadšený asi o pět vteřin déle, takže se stačil ještě podivit kreaci doktora Malého, který se mlčky sesunul pod stůl, jenž byl také ozdoben asijskými ornamenty.
Takašimu se zrovna nejlépe nepovedlo oddělit jedovaté části ryby od těch výtečných a ke konzumaci doporučených, těžkou hlavu ale měl spíš z chlastu.
Sun Li byla o tento zážitek ochuzena, neboť se vášnivě líbala se svým japonským manželem, který zatoužil po náruči milované.
Krotká bude mít zítra pohřeb.
Je to prostě divočina.