Sedmnácté století se všemi válkami, revoltami a revolucemi, pochodujícími armádami a obzory utopenými v kouři, je bezesporu možno z hlediska dějepisného označit za jedno z nejbouřlivějších a nejdramatičtějších, jaké kdy Evropa zažila. A přesto, retrospektivně, došlo k největším proměnám daleko od davu, v ústraní a tichosti, přesně podle Descartesova motta „Kdo žije v tichosti, žije dobře“. Dnes tomuto období říkáme vědecká revoluce.
V té době otevřely nové objevné plavby v zámoří a nové přístroje – jako třeba mikroskop či právě teleskop – zcela nové otázky, které se již nedaly zodpovědět s odkazem na starověké autority. Ukázalo se, že se Aristoteles a podobní mýlí.
Celé toto období je vůbec ovlivněno filosofií Reného Descartese, filosofa známého tím, že všechna svá díla napsal v posteli. Jeho největší trik spočívá v tom, že pochybování učinil základem lidského vnímání a poznání. Označení revoluce si tak celá tato doba nevysloužila ani tak tím, co bylo objeveno, ale hlavně tím, jak to bylo objeveno. V souladu s Descartesovou filosofií přestalo platit odvolávání se na staré autority. Učenci začali zkoumat skutečnost sami, přímým pozorováním a prostřednictvím opakovaných pokusů. Začala vznikat věda jako taková a vynalézavost neznala mezí.
A tak Galileo kmital kyvadlem, aby dokázal, že se Aristoteles mýlí ve výrocích o síle a pohybu. Gassendi ověřoval Galileovy závěry o setrvačnosti tím, že spouštěl olověné kuličky ze stěžně plující lodi. Torricelli odepsal jako chybnou atomistickou teorii o neexistenci vzduchoprázdnu tím, že vytvořil vakuum (a zároveň jako objevil atmosférický tlak). William Harvey následně začal řezat do živých zvířat a demonstroval, že Galénova patnáct set let stará anatomie není nic víc, než úžasný blábol a že krev ve skutečnosti, pumpovaná srdcem, proudí tělem kolem dokola. Kepler sledoval pohyb Marsu na nebeské báni, počítal a počítal, až se dopočítal ke svým zákonům o pohybu planet. Koperník zase uvažoval a pozoroval a pomocí výpočtů došel k závěru, že Země nemůže být středem vesmíru, načež Descartes udělal ještě krok vpřed a v úvahách dospěl k tomu, že vesmír musí být ohromný stroj řízený přírodnímu zákony. Nikde neviděl boha či bohy.
Vůbec největší pohoršení totiž vyvolaly právě objevy v astronomii. Když lidé tehdy namířili svůj jednoduchý teleskop k noční obloze, zdálo se to, co viděli, stejně důležité jako to, co neviděli: žádných devět nebí, sublunární svět, epicykly… Kdokoliv mohl stejně jako Galileo konstatovat, že Měsíc není hladký jako vejce, nýbrž, že má moře a hory. Ale nejen to: že Venuše má fáze, Jupiter měsíce, Slunce skvrny a že mlžné světlo, dnešní Mléčná dráha, je ve skutečnosti odrazem hvězd. Tenhle poslední objev byl samozřejmě dost nepříjemný, protože jednak dokazoval, že Koperník má pravdu a druhak odhalil další pravdu, která je dnes bráněna jako dogma, když ne rozumem, tak citem určitě: že vesmír se stále rozpíná a je nekonečně velký a my jsme ve srovnání s ním nekonečně malí.
Tím se zlatý vesmírný řetězec přetrhl a pravěký pocit celistvosti a souvislosti vzal náhle za své. Člověk zůstal osamocený a opuštěný, oběť okamžiku, či spíše sledu diskontinuitních okamžiků. Když se to vezme kolem a kolem, tak to byl asi nejdůležitější i nejhorší objev celé vědecké revoluce, který přetrval dodnes.
