V Íránu skončily prezidentské volby vítězstvím současné kontroverzní hlavy státu... Otázka je, jestli by, viděno z našeho zorného úhlu, vítězství reformního kandidáta bylo lepší zprávou.
Bývalý teheránský starosta Ahmadínežád se stal pro některé celkem překvapivě v roce 2005 prezidentem Íránu, tedy přesněji, Íránské islámské republiky, země, kde nevládne ani vláda, ani prezident, ani parlament, ani armáda, ani strana, ale vykladači církevního práva v čele s nejvyšším ajatolláhem. Tento týden stáli Iránci před dalšími prezidentskými volbami, kdy současnou populistickou hlavu státu vyzvalo na souboj pár „reformních kandidátů“, které schválili náboženští vůdci.
Prezident Ahmadínežád, jež svůj post nakonec obhájil, si v západních i v arabských zemích udělal krám na svém programu obohacování uranu, spíše než na ropných čachrech a umírající ekonomikou. Západní diplomacie by dozajista uvítala vítězství reformátora Musávího , který si přeje narovnání vztahů se západními mocnostmi. To je sice hezký politický slogan na obou březích, ale z dlouhodobého hlediska by nás jeho úspěch postavil do špatné situace. Mir H. Musáví je sympatický, příjemný expremiér (s zodpovědností za teror v 80. letech) a nepochybně by dosáhl usmíření se západem (evropská i americká diplomacie má „déténte“ ve velké oblibě), čítáno v to i zrušení sankcí OSN.
V čem je tedy problém? Expremiér Musáví a ani žádný jiný reformistický kandidát se nechce vzdát „jádra“. S reformním prezidentem by tak Írán mohl paradoxně získat jadernou zbraň mnohem rychleji než s konzervativní (a kontroverzní) současnou hlavou státu. Námitka, že při dobrých vztazích se západem nám to může být jedno neobstojí ani v nejmenším. Krom toho, že (řečeno Heroldem Wilsonem) „týden je v politice dlouhá doba“, byť jen možný dosah na jadernou zbraň spustí lavinový sled: když šíitský a perský Írán může mít hlavici, proč ne sunnitské a arabské velmoci jako Saúdská Arábie a Egypt? Když Arábie a Egypt, konzervativní a autoritářské režimy na jihu, proč ne liberálnější a demokratičtější Turecko na severu? Když Egypt a Arábie na jihu, Turecko na severu, Írán na východě a Izrael na západě, proč ne Sýrie či Jordánsko uprostřed? A když baasistická Sýrie…
Zisk byť jen možnosti získat jadernou zbraň nedá politikům ani dalším hráčům na blízkém východě spát, kdežto západu zapříčiní silné diplomatické bolení hlavy. Vše to ale především zcela změní geopolitickou realitu v regionu.
A pak se divme názoru, že bychom toho hrozného Ahmadí-neřáda měli ještě nějaký ten rok vytrpět…
