Je už nezvratitelným faktem, že málokterá kapitola volebního programu té či oné strany bývá čtena tolika lidmi či s takovou pozorností jako právě oblast daní. Nejedná se o nic nelogického, každý si raději přečte, kolik, kde a komu ta či ona strana plánuje vzít z výdělku na provoz státu.
Vzhledem k tomu, že státní rozpočet zažívá strmý pokles na příjmové stránce, mají politici na výběr v podstatě ze dvou možností: buď seškrtat výdajovou stránku, což je věc nepopulární, nebo nějak povzbudit stránku příjmovou – a tady se nabízí metoda nejsnazší, totiž zvýšit daně, což také není věc z nejpopulárnějších.
Většina stran v zásadě sice slibuje zvýšení daňové zátěže, avšak nikoliv plošně, nýbrž pouze určitým bohatším skupinám, jsouce přesvědčeni, že bohatí mají platit nejvíc. Je to jakýsi apel na podvědomou lidskou závist vůči bohatým a úspěšným ze strany těch méně bohatých, méně úspěšných. Především tuto motivaci hledejme za frázemi o milionářské dani či „spravedlivějším“ progresivním zdaněním (na toto téma nemohu více než doporučit zde na blogu idnes články pana europoslance Hynka Fajmona). Bohužel, i kdyby tihle bohatí platili vše, co vydělají, díry v rozpočtu to nezalátá, natož pak, aby to zaplatilo sliby v programech ČSSD a KSČM (jakkoliv v programu sociální demokracie stojí, že „většina navrhovaných opatření není spojena s vůbec žádnými náklady“ – což je samozřejmě hloupost). To samozřejmě pomiňme, že při 100 % zdanění příjmů nevybere stát nic, protože žádná snaha se nevyplatí. Ve hře je samozřejmě i zvýšení daní podnikatelům, o kterém stále častěji hovoří Bohuslav Sobotka, novodobý John Maynard Keynes sociální demokracie.
Dalším z častých nápadů, jak alespoň na chvíli zalátat díry ve státní pokladně je zvýšení nejrůznějších dílčích daní – především pak daní spotřebních (které představují pro náš rozpočet skutečný zlatý důl), jak prosazují lidovci. Skoro bych si dovolil říct, že zvýšení spotřebních daní na alkohol a tabákové výrobky je v horizontu nastávajícího volebního období nevyhnutelné.
Zřejmě nejšalamounsky tak tuto věc vyřešila strana TOP 09 tandemu Kalousek a Schwarzenberg, která, odvolávaje se při tom na současnou ekonomickou situaci na světových trzích, prohlašuje, že nyní není na změny v daňovém systému prostor. Podobný étos přebírá i ODS, avšak kromě všeobecně znějících vět o úsporách zde není zatím bohužel ani u jedné strany vidět jasná myšlenka, jak zmírnit onen strmý pád.
Nedá mi to ale zmínit se o jedné maličkosti – většina stran hovoří nikoliv o penězích daňových poplatníků, nýbrž o zdrojích či přímo penězích státu. Ale odkud je onen stát bere? Ty finance se musí nejprve někde někým vydělat, pak teprve vybrat. Takto mi někteří naši politici poslední dobou v mnohém připomínají spíše alchymisty, kteří vyrábí peníze z ničeho mávnutím kouzelného proutku, či přesněji škrtem pera.
