Po dlouhých diskuzích schválili naši zákonodárci přímou volbu prezidenta. Co přinese tento krok? Není to pouhé podbízení se voličům? Sbírání politických bodů? Pouhý alibismus?
Nesporným faktem je, že přímá volba prezidenta nemá v naší zemi žádnou tradici. Tento institut neznala první republika a také po 2. světové válce byl prezident volen parlamentem. Politický systém, který se u nás konstituoval po roce 1989, nechal volbu hlavy státu také na poslancích.
Konstatovaní, že parlamentní volba prezidenta se stala politickým obchodem, je jen slabým argumentem. Samozřejmě, každá politická strana má zájem na tom, aby v čele státu stála osoba, která je jí politicky blízká, na tom ale není nic špatného. Pokud bychom se podívali do dějin první republiky, tak i tam šlo hodně o politický obchod. T. G. Masaryk, ale zejména E. Beneš museli vést složitá politická jednání, aby si zajistili přízeň poslanců. Příkladem je volba E. Beneše v prosinci 1935, i když byl Beneš zvolen drtivou většinou, jeho zvolení bylo vykoupeno zákulisními dohodami, především s agrárníky.
Další skutečností je, že přímá volba bez větších prezidentských pravomocí nedává smysl. Politický systém ČR není prezidentským systémem, který mají například Spojené státy. Ani první republika svůj politický systém nebudovala na prezidentovi, i když pravomoci TGM a E. Beneše byly o mnoho širší, než má současná hlava státu. Prezident si například mohl vybírat kandidáta na předsedu vlády i na ministry ze seznamu, který mu předložily jednotlivé politické strany. Nehledě na to, že TGM byl velkou morální autoritou, například politikovi, který ztratil jeho přízeň, to přineslo komplikace v jeho další kariéře.
Také prezidentská kampaň a především její financování je dalším slabým místem. Státní rozpočet s prostředky na kampaň nepočítá a zdroje se budou muset teprve najít. Je jasné, že finance se stanou jednou z klíčových věcí pro naplnění ambicí prezidentských kandidátů. Žádný z nich se neobejde bez významné finanční, ale i politické podpory. Tuto podporu mu poskytne buď politická strana, které již usilovně hledají finanční zdroje a nebo ji získá z podnikatelské sféry. Ve finále bude kandidát na prezidentský úřad závislý buď na politické straně a nebo na podnikatelské sféře.
V neposlední řadě tu máme další volby, po parlamentních, senátních, krajských, místních, evropských jsou tu prezidentské volby. Jak bylo trefně poznamenáno, jediný, kdo si "mne ruce" jsou reklamní, mediální a výzkumné agentury, zatímco volič bude spíše znechucen, především volební kampaní.
Závěr nelze než konstatovat, že tento krok je spíše snahou politických stran "koupit" si své voliče, než dodat prezidentskému úřadu více smysluplnosti v rámci našeho, ne úplně dokonalého, politického systému.
