Zastupitelská demokracie zajišťuje, aby o záležitostech, spojených s vedením státu, rozhodovali zástupci, kteří se o danou oblast zajímají a jsou v ní vzdělaní. Takovými zástupci jsou politikové. Občané příslušné země si mají zvolit vlastní zástupce, kteří dále jednají právě v pověření občany. Zde ale narážíme na určitý problém: Pokud mají tito zástupci zastupovat politicky nezainteresované občany, jakým způsobem onen občan pozná, který z politiků je vhodný právě pro jím ucházenou funkci? Tímto tématem se budu zabývat na následujících řádcích.
tiscali.cz
Do problematiky se ponořím zejména ve spojitosti s nedávno schválenou přímou volbou hlavy státu. Právě při volbě prezidenta lze totiž rozumné argumenty najít u obou úhlů pohledu.
Závěrem se zmíním o vlivu věku voliče na volby. Rakouské volební právo zajišťuje účast při volbách již šestnáctiletým, v Jižní Koreji až devatenáctiletým. Obyvatelé Malajsie si musí počkat až do 21 let. Jaký vliv na volbu má toto rozpětí pěti let?
Každý hlas má stejnou váhu. Je to správně?
Lidé si od dávných dob volebního práva vážili a využívali ho podle svého nejlepšího svědomí. Možnost volit totiž v historii neměli zdaleka všichni. S moderní dobou přišlo rovné volební právo a s tím také možnost rozhození volebních výsledků těmi, kteří politice a vedení státu nerozumí.
Nejzákladnější otázkou je, zda je vůbec vhodné mít rovné volební právo. Protiargumentem totiž je, že politické strany používají čím dál více populistické kroky, které mají získat sympatie nikoliv pro politický program a politickou orientaci strany, ale pro jakousi image strany, která je vzhledem k dlouhodobému kurzu směřování konkrétního subjektu často irelevantní. Nerozhodnutí voliči jsou totiž často těmi, kdo nemá svou představu o politické situaci příliš srovnanou a rozhodují se na poslední chvíli právě prostřednictvím emocionálního působení. Tím ale maří volební rozhodnutí těch, kdo se o situaci zajímají a v prostředí se orientují. Volebním vítězem se tak tedy začínají stávat ti, kteří mají nejúčinnější P.R. kampaň namísto těch, kdo nabízí nejúčinnější cestu k prosperitě a úspěšnému vedení státu. Šokovalo mě, že spousta lidí nedokáže odpovědět na otázku, proč volil konkrétní politickou stranu. Někteří nedokáží odpovědět, jiní hovoří o takzvaném nejmenším zlu.
Zde se tedy dostáváme k otázce, zda je vůbec rovné volební právo vhodné. Svěřujeme totiž do rukou moc rozhodovat i lidem, kterým na politice vůbec nezáleží. Zdá se, že je jen otázkou času, kdy nastane problém s kupčením hlasů.
Jak tedy odlišit ty, kteří mají o politice jasno od těch, kteří nedávají politice žádný zásadní význam? Bylo by snad vhodné posílit hlasy těch, kteří situaci rozumí, naproti těm, kdo se neorientuje? To je velmi nereálné. Sporná by byla pravidla, podle nichž by se síla hlasu posuzovala.
Řešením které mě napadlo, je test. Podobně jako se získává řidičské oprávnění zkouškou v autoškole, mohlo by se i volební právo udílet na základě zkoušky vědomostí o politice a systému vedení státu. Ten už mi tak nereálný nepřipadá, avšak dal by se jistě čekat velký úbytek volební účasti, což by nahrálo zničení principu demokracie.
Problém však může být na opačné straně, u politiků. Politické vládnutí začíná být tak netransparentní, že mu nezainteresovaní občané přestávají rozumět, neorientují se v něm a ztrácí zájem. Mohli by se tedy snažit procesy přiblížit lidem, posílit zájem o politiku a podnítit v občanech touhu po zvolení vlastního kandidáta, který by pomohl ke zlepšení situace státu.
Prezident občanů, nebo prezident politik?
Před několika měsíci nastala významná změna. Bylo rozhodnuto, že se česká hlava státu bude volit přímou volbou, tedy občany. Kompetence mu však změněny nebyly. Je tedy občan ten, kdo by skutečně měl vybírat mezi kandidáty?
Při parlamentní volbě prezidenta by se dalo očekávat, že poučení politici budou snáze odhadovat, kdo se na funkci opravdu hodí a kdo ji bude zastávat nejlépe. Výhodné by to bylo tehdy, pokud by se tak skutečně členové Parlamentu České republiky chovali. Realita byla ale jiná. Členové politických stran podporovali kandidáta své strany a šlo jim o to, aby měl budoucí prezident podobné cíle jako právě ta strana, která jej volí. Taková strana by volila svého kandidáta i přesto, že by jiný uchazeč měl lepší zkušenosti, nebo znalosti. Byl tedy tento způsob volby pro pozici prezidenta vhodný? Způsob ano, praxe pokulhávala.
Máme tady přímou volbu. Konečně? Je skutečně lepší než ta nepřímá? Je takto volený prezident volen správně? A co to vůbec znamená? Má být prezident lidí anebo politické reprezentace? Na tyto otázky neexistuje jediná správná odpověď. Opět se nabízí více úhlů pohledu.
Pokud vezmeme v úvahu tezi, že prezident má reprezentovat svou zemi a své občany, pak je jistě přímá volba tou nejlepší možností. Tím, že by měl každý občan možnost vyjádřit se ke kandidátům, by byla naplněna demokratická vůle občanů, které má prezident zastupovat. Znovu ale narážíme na problematiku vzdělanosti voličů. Ti by sice prošli určitou informační bouří, kterou by zajistily masivní předvolební kampaně, otázkou však je, jestli vyhraje skutečně ten nejvhodnější program, anebo zase jen správně zacílená reklama. Jsou skutečně všichni občané schopni správně odhadnout, kdo se do funkce hodí nejvíce? Bojím se, že by lidé kteří se v politice neorientují, mohli zvolit někoho, kdo se na funkci prezidenta nehodí. Nevolili by jej podle zkušeností, znalostí a programu, ale například pouze podle osobní sympatie, nebo vzhledu. Nedá se nic dělat, prezidenta mají nyní právo volit všichni plnoletí a způsobilí.
Další teze, kterou je potřeba brát v úvahu, je ta, že má role prezidenta významnou a nezastupitelnou pozici zejména v politice. Je proto přínosné, aby měla hlava státu řadu zkušeností se současným politickým systémem, vůdčí pozicí a aby se orientovala také v právu, zahraničních vztazích i zahraniční politice. Těžko bude ale tyto schopnosti na kandidátech posuzovat 10 miliónů českých občanů. Z tohoto pohledu je naopak výhodnější volba nepřímá.
Význam věku voličů
Již v úvodu jsem naznačil svůj údiv nad rozdílností věkové hranice volebního práva v různých zemích světa. Ačkoliv jsou základy politického řízení země vyučovány již v sedmé třídě na základní škole, pochybuji, že by se byl šestnáctiletý mladík schopen objektivně vyjádřit o politické situaci. Přestože připouštím, že by se našli jedinci, kteří by v tomto věku měli určitý přehled, rozhodně jich dle mého názoru není většina. Proto rakouskou věkovou hranici pro volební právo, považuji za přehnaně nízkou.
Je otázkou, do jaké míry přispějí dva roky vědomostnímu vývoji českých mladíků. V tomto období je mentální vývoj velmi individuální a neúměrný věku. Koneckonců, existují i jednadvacetiletí, pro které je proces státní správy stále velikým a nepřehledným labyrintem. Předpokládám ale, že stanovení české volební hranice k dosažení dospělosti, bylo vhodným krokem. Posiluje význam samotné dospělosti a svým způsobem to i podněcuje čerstvě plnoleté k zájmu o politiku.
Na předchozích řádcích jsem nastínil svůj pohled na problematiku volebního systému v České republice. Přestože v něm vidím mouchy, musím se přiznat, že i tak mi připadá logický a nedokážu odhadnout, zda by ony mnou navrhované změny opravdu fungovaly. Mým cílem v tomto textu nebylo vytvořit návod na lepší volební systém. Chtěl jsem vyjádřit různé úhly pohledu, upozornit a zamyslet se nad věcmi, nad nimiž se možná mnozí ani nezamýšlí, protože jim přijdou běžné.
