Na světové premiéře filmu Nech to být, Johny (Lascia perdere, Johny) v Karlových Varech byl přítomen i sám režisér Fabrizio Bentivoglio. Po filmu následovala diskuze s režisérem filmu. Nemohl jsem se na nic nezeptat. Taky jsem si nezapomněl vše pečlivě nahrávat na svůj diktafon. Přepisování nebylo jednoduché, rozumět šlo jen pár otázek. Výsledkem je krátký rozhovor o sedmi otázkách. Čtěte dále.
Diskuse s režisérem a hercem Fabriziem BentivogliemTomáš Kabát
Jak Vás příběh napadl?
Všechno začalo láskou a přátelstvím. Já pocházím z Milána a na rozdíl od hrdiny filmu jsem cestu absolvoval opačným směrem. Já jsem vyšel z Milána a dostal jsem se do Caserty. Je tam jistá podobnost s mým příběhem.
Jaké bylo hrát ve filmu, který Vy sám režírujete?
Já, když jsem napsal scénář, tak jsem ani nepomýšlel na to, že bych v tom filmu mohl hrát. Měl jsem z toho trochu obavu, ale samotné režírování sebe samého bylo relativně snadné, protože jsem měl kolem sebe skupinu výborných spolupracovníků.
Tento film je první, který jste režíroval. Nechával jste si radit a zasahovat do příběhu někým zkušenějším?
Ano, skutečně ano. Ale je tu to ale. Nechtěl jsem si nechat zasahovat do příběhu. Od prvního slova scénáře, které jsem začal psát před více než čtyřmi lety, jsem se celou tu dobu musel jako režisér soustředit na svou práci. Ale je pravda, že pár lidí mi do toho zasahovalo.
Co jste dělal do té doby, než Vás napadlo režírovat svůj vlastní film?
Já jsem herec, už třicet let hraji. Působil jsem jako herec na konzervatoři, ale chtěl jsem změnu, a proto jsem se pustil i do režírování. Takto dopadl můj první pokus.
Ve filmu jsou postavy, které mají zvláštní a nečekané chování. Hrají ve filmu i neprofesionální herci, nebo jsou role napsány hercům „na míru“?
Téměř všichni protagonisté jsou herci, je tam v podstatě jenom jeden neprofesionál, je to představitel Faustina, kterému je šestnáct let. Mimochodem všechny role jsou „šité na míru“. Měl jsem předem vybrané herce. Faustina jsem nehledal jako herce v ohromných výběrech, jeho jsem našel náhodou, hledal jsem mladého chlapce, který umí hrát na kytaru. Našel jsem vesnici, kde všichni na něco hráli, tam jsme seřadili 15 – 20 chlapců, a tam jsem našel také svého Faustina.
Ve filmu jsou zdůrazněny sněhule, které Faustino nosí. Mají tyto sněhule ve filmu nějaký význam? Co jste jimi chtěl vyjádřit?
(směje se) Sněhule nemají žádný přesný význam, ale film se odehrává v druhé polovině sedmdesátých let a pro tu dobu je charakteristické to, že se všichni chtěli něčím odlišovat od ostatních a tyto boty patřily do příběhu, který jsem chtěl vyprávět.
Můžete o svém filmu říct, že je napůl autobiografický?
Jenom napůl (na chvíli se odmlčí) Ano, pojem napůl biografický je přesný. U celé té biografie jsem vycházel z příběhů také mých přátel, kteří jsou pro mě blízcí a já když jsem ten film točil, dělal jsem to jako režisér podle mé vize, jak by asi mohl vypadat ten život.
