Česká televize byla za éry komunismu prostředkem režimu pro manipulaci s lidmi a jejich názory. Po pádu totality se jako veřejnoprávní médium musela začít profilovat nezaujatě. Pro inspiraci začala česká veřejnoprávní média, ať už šlo o rozhlas nebo televizi, nahlížet k Britům. Redakce BBC je považována za světově nejvyváženější médium. Od devadesátých let spolu redakce ČT a BBC spolupracovaly a nejen proto, aby se čeští novináři bez zkušeností naučili správně zpracovávat informace. V Praze byla také zřízena česká redakce rádia BBC.
Politický diskuzní pořad.foto: Bára Střelecká
Od veřejnoprávní stanice je veřejností očekáváno, že bude objektivně, vyváženě a hlavně nezaujatě informovat o rozmanitém množství témat. Jedním z nich, a také celkem zásadní, je politika. Co ale slovo „vyváženost“ znamená? Znamená to snad, že budou mít všechny politické subjekty stejný prostor? Co je to stejný prostor?
Představme si dvouminutové vystoupení ministra zdravotnictví. Odvysíláno je o půl jedné odpoledne. Ministr je ve vládě dosazený za stranu TOP09. Jak se má televize chopit toho, aby nebylo toto vystoupení považováno za nevyvážené? Znamená to snad, že by měla okamžitě zajistit dvouminutové vystoupení zástupců všech dalších politických stran? A k čemu by tedy hovořili, když nejsou ministři zdravotnictví? A kdyby přecijen zástupci ostatních politických subjektů dostali v televizi onen dvouminutový prostor, nebyla by televize napadnuta za to, že například záznam odvysílala v 17 hodin, a tento čas není tak lukrativní, jako půl jedná odpoledne?
Když je vláda sestavena z pravicových stran, je jasné, že budou na obrazovkách převažovat hlavně zástupci pravice, protože mají nyní v ruce zákonodárnou moc. Vzpomeňme si na období, kdy byl premiérem Jiří Paroubek. S exhibicionismem sobě vlastním byl na obrazovkách skutečně často. Nyní, když již dávno není premiérem, avšak zůstává předsedou jiné politické strany, už dávno není na obrazovkách ani tak často, jak býval, ani tak často, aby vyvažoval televizní přítomnost současného premiéra.
Novináři se totiž nezajímají o to, kdo je které politické příslušnosti. V daných problematikách, o nichž se snaží informovat své diváky, je pro ně prostě směrodatná pozice premiéra, ministrů a daných představitelů, a to bez ohledu na jejich politickou příslušnost. Smysl ani nedává argument, kterým mnozí útočí na některé moderátory, že jsou novináři zaujatí a že někomu stranní. Zamysleme se ale nad touto možností. Co by z toho ten novinář měl? Maximálně tak vyhazov. Každopádně, kdo někdy alespoň trochu přičichnul k politické novinařině, ví, že je takové chování nepřípustné. Politický novinář informuje i o kauzách, krizích a skandálech celého politického spektra, a sám je tedy přehlcen vědomostmi o „špíně“ české politiky. Když tedy vidí, že „ideální politická strana“ neexistuje, je pro něj pak mnohem snazší zůstat apolitickým.
„Ti politici si myslí, že jsem zaujatý, přitom oni netuší, jak absolutně je mi to jedno. Já tady nejsem od toho, abych vyjadřoval nějaké názory. Mým úkolem je pouze moderovat nebo informovat. Nehledě na to, že vysílání v České televizi je pod drobnohledem, a tak by bylo připuštění nějakých sympatií spíše sebevraždou,“ řekl mi při osobním rozhovoru ohledně nezaujatostí politických diskuzí v pořadu Události, komentáře moderátor Jakub Železný.
Vůbec největší politický nátlak je vyvíjen na diskusní pořad Otázky Václava Moravce. Pořad je ale vytvářen ve třech lidech, kteří fungují jako zvenčí uzavřená redakce, takže se doposud nátlakům podařilo vzdorovat. Svět je malý, a tak se může stát, že má moderátor objektivně moderovat debatu mezi jeho přítelem a jinými představiteli politických stran. I takováto situace se již stala moderátorovi Václavu Moravcovi: „Když jsem měl s určitým respondentem osobní vztah, byl jsem si v duchu vědom konfliktu zájmů, a tak jsem byl na něj nakonec mnohem tvrdší, než na další hosty debaty.“
Vraťme se ale na pár chvil ještě k BBC. V jejich produkčních směrnicích, do nichž jsem měl jako stážista v České televizi možnost nahlédnout, je uvedeno: „Nestranný žurnalista nemusí nezbytně zajistit v jednom pořadu nebo v jednom zpravodajském šotu, aby zde všechny strany dostaly příležitost k projevu. Vhodný může být i úzký pohled, s argumenty pouze jedné strany. Ale smysl pro nestrannost bude určovat způsob, kterým bude příspěvek podán, i způsob kladení otázek tomu, kdo je tázán.“ Zde vidíme, že se ani nepředpokládá, že bude vždy vše absolutně vyvážené. A pozor, jedná se o směrnice oné opěvované BBC.
Je jasné, že se nikdy nikomu nepodaří, být absolutně vyvážen. Již i na škole žurnalistiky se učíme, že absolutní objektivity nelze dosáhnout nikdy. Byl bych tedy pro to, aby kontroloři neseděli u televize se stopkami, pozorující množství prostoru, které televize dává jednotlivým politickým stranám. Vždy je potřeba brát ohledy na významnost funkcí politiků a na informace, které nám podají. Politická příslušnost pak zůstává trochu stranou.
