Unaveni mírem

Prej začala válka - říkali na internetu. Proč vymýšlet něco nového, však se takhle řeší konflikty už od nepaměti. A koneckonců retro je přece dneska v módě, ne ?

Je mi z toho strašně smutno. Mapa Evropy, na kterou bezmála osmdesát let spořádaně a radostně kálelo hejno bělostných holubic míru (no dobře, já vím, ale ve slušné a korektní společnosti se o Jugoslávii nemluví), se na jednom svém konci přestala povážlivě krabatit - a rovnou se s odporným skřípotem roztrhla. Něco, s čím i nejchladnější analytici a prognostici počítali jen jako s málo pravděpodobnou variantou, se stalo skutkem a novodobý Fall Grün dostal...zelenou. Začala opravdová a nefalšovaná válka.

Jenomže ... u nás, jakoby se nedělo vůbec nic. Sakra, vždyť ani ten jindy tak spolehlivý indikátor jakýchkoliv na obzor se deroucích jobovek - prefabrikovaný český důchodce - nestál od půlnoci frontu před Kauflandem na těstoviny, ani s pěti kanystry před vedlejší benzínovou pumpou. Lidi nestojí v hloučcích a nediskutují o posledním vývoji na frontách. Naše ženy neděsí obavy o budoucnost našich děti, ale obavy o budoucnost vztahu sestřičky Hildy z Ordinace. Jak je to proboha možné, že nás současná situace vůbec, ale vůbec nevzrušuje ?

Má to několik zajímavých důvodů. Jednak dva koronavirové roky dokázaly většinu lidí neskutečně otupit a naučit je s permanentním - ale přitom spíše imaginárním - nebezpečím žít. Prostě jsme si zvykli snášet přísvit nebezpečí a už nás unavila monotónní čísla denních přírůstků nakažených. Zkrátka - "pořád se něco děje. Ale však oni na to zas něco vymyslí. Nějak bylo, nějak bude".

Naprostá většina národa je také přesvědčená o tom, že se nás to vlastně netýká. Hranice Ruska s Ukrajinou jsou od nás tisíckrát dál, než je vzdálenost z obýváku na hráz obecního rybníka, kam obvykle sahá rozhled průměrného čecha. Harašení zbraněmi a poměřování pindíků mezi velmocemi už bereme jako normální a zcela nevinný tradiční kolorit, který vždycky nakonec skončí nějakou společnou sousedskou besedou. "No co, klucí si daj po hubě, vypráskaj na sebe pár granátů a raket a pak se nějak domluvěj". Těch pár mrtvých - to je přece jenom statistická chyba.

Hlavním důvodem je ale totální virtualizace našich životů. Válka se pro nás stala jenom zajímavým (nebo možná naopak nudným) youtubovým klipem, nebo videohrou. Opravdovou válku totiž nikdo z nás nezažil. Ti kteří ji zažili, byli povětšinou ještě děti a v jinak celkem poklidném protektorátu Böhmen und Mähren ji ani nějak moc nevnímali (ne, nekamenujte mě prosím - myslím tím jenom to, že ji nevnímali tak syrově, jako třeba obyvatelé Vašavy, nebo děti z táborových transportů). A my - střední generace - známe válku už jenom z vyprávění, knížek a z filmů.   

A ti ještě mladší ? Ti už jenom ze svých displejů. Nebezpečí vlády všeobecné korektokracie je v tom, jak je lidem dneska válka servírovaná. Ono to ve zprávách přece vypadá docela efektně a nevinně - takový ten oblíbený černobílý pohled z letadla, kdy se plíží bílý křížek ulicemi, pak se dole najednou udělá obláček kouře a strojový hlas řekne suše "target destroyed". Čistá prácička, "Fredy, letíme domů, za hodinku máme padla"... Že zároveň tam dole naprosto zbytečně zhaslo třeba deset životů a rozpadlo se deset domů, které někdo cihlu po cihle stavěl několik let a pak tam chodil spát, měl tam stůl s modrým ubrusem, trochu prosezený gauč a klec s ukecanou andulkou, to už tam vidět není. Taky kdo by se na to koukat chtěl, žejo. Utržená ruka, nebo střeva náhle ocitnuvší se nikoli v krajině břišní, ale v krajině okolní - to se k orosené pivní láhvi a páteční večeři nehodí. To by nám taky mohlo odradit diváky, nebo nedej bože dokonce třeba i inzerenty...

Válku nikdo nečekal, ale je tady, tak si na ni prostě zvykneme. Jako na toho koroňáka. Budeme bez mrknutí oka každé ráno na Novinkách sledovat, kolik obětí zase přibylo a nebudeme přemýšlet nad tím, že každé jednotlivé číslo z těch třeba pěti tisíc, ve skutečnosti představuje jeden lidský život. Mnohem víc nás bude zajímat graf ceny plynu a elektřiny. A možná, že nakonec budeme rádi, že je zase jednou nějaké vzrůšo. Něco nového. Něco o čem se dá plamenně diskutovat a na čem si český zakomplexovaný přístavní dělník bude moci v těch internetových diskusích dokazovat svoje skryté umění velkého vojevůdce a stratéga. Něco, co nám umožní alespoň na chvíli zahnat tu nekonečnou spotřebitelskou globální nudu a nejasně nepříjemné tušení vlastní marnosti.

Možná si nějakou tu válku zasloužíme. Možná si potřebujeme zase jednou hrábnout pořádně na dno, protože jemné varování, které nám Vesmír, Bůh, Příroda - nebo jak tomu Něčemu nad námi chcete říkat - seslali ve formě otravného viru, s námi vlastně vůbec nic neudělalo a naopak nás akorát utvrdilo v bláhové doměnce, že lidstvo si nakonec se vším nějak poradí. Přežraní zážitkovými víkendy a zpovykaní technologiemi, už ani nejsme schopní se ohlédnout a popřemýšlet o tom, jestli se snad doopravdy ta historie v pravidelných intervalech neopakuje.

Takže mě fakt trochu znervózňuje - ne, kecám, neznervózňuje, ale doopravdy děsí - jak zrovna teď, uvelebení na tom našem zaprděném evropském otománku dychtivě čekáme u svých širokoúhlých displejů, co všechno na nás vyleze zpoza víka Pandořiny šperkovnice, kterou tento týden kdosi násilím vypáčil a těšíme se, že si třeba něco z toho budeme moci přidat do oblíbených, nebo to přeposlat ostatním.

Bůh s námi.