Prej nepřeju důchodcům

Druhý díl seriálu o tom, že energetická chudoba může být - a často také bývá - pouze pokročilým stádiem chudoby intelektuální.

Aktuálně se mluví o chystané (a schválené) redukci spotřební daně u PHM. Nebudeme se bavit o státním a soukromém sektoru, spojeném s dopravou - to teď nechme stranou. Zkusíme se podívat na to, jak veliká to má být úleva OBYČEJNÝM lidem, protože i tak to někteří politici na svých facebookových profilech velmi rádi prezentují. Zkusme si vzít za příklad hypotetický seniorský pár - abychom byli originální, nazveme je třeba Vomáčkovi. Mají obstarožní Fábii první generace, bydlí v padesát let starém vesnickém domku, děti odrostly a dávno se odstěhovaly.

Oblíbený argument je, že na autě neušetří, protože musí "jezdit po doktorech". Jistě, v pokročilejším věku je to nevyhnutelné. Řekněme tak jednou za týden ? Ale oni jsou dva a málokterý lékař vás vezme tak, jak se to hodí zrovna vám, takže většinou jste objednaní na různý den a hodinu. Takže budeme brát, že dvakrát týdně JE NUTNÉ jet do města k doktorovi. Pokud by to BYLO NUTNÉ vícekrát, tak je takový člověk patrně dost vážně nemocný a byla by rozumnější (ne z ekonomického, ale z medicinského hlediska) jeho hospitalizace. Při cestě k lékaři si většina lidí rovnou nakoupí v nějakém tom Kauflandu. Jistě, třeba když jedete od zubaře, tak už obvykle nemáte moc chuti a sil někam chodit - a navíc slevy jsou jak známo ve středu a je potřeba tam v tu středu jet, protože jinak vám to všechno holota městská vykoupí a ve čtvrtek už z celého letáku prdlačku mají. Takže připočteme jednou týdně nákup. Málokterá obec je od nějakého většího města vzdálená víc jak dvacet kilometrů, takže to berme jako průměr. Třikrát týdně tam a zpátky, to vše za měsíc čtyřikrát, dělá zhruba 500 kilometrů. Ta Fábie si vezme sedm litrů, což představuje 35 litrů benzínu. Když dojde ke čtyřkorunovému zdražení, znamená to pro Vomáčkovic bezmála 150 korun měsíčně navíc. Pokud má někdo auto a dopřává mu servis, gumy a pojištění, zpravidla na tom není tak špatně, aby pro něj uvedená částka byla tím pověstným jazýčkem na vahách mezi bohatstvím a chudobou. Kdyby jednu cestu do města z těch dvanácti za měsíc náš modelový pár dokázal oželet, tak jenom na benzínu ušetří  120 korun - nemluvě už o tom, že jak známo největší supermarketová sleva je ta o které nevíme, takže kdyby jednu akční středu vynechali, neumřou určitě  hladem, ale ušetří minimálně další tři stovky za nadbytečný nákup...

Právě v tomto okamžiku jsem se předpokládám stal nejhorším člověkem na světě. Asociálním zvrhlíkem, který pohrdá seniory a nejraději by jim upřel i poslední korunu. Tak to ale vůbec není. Chápu, že všechno se nedá takhle spočítat na kalkulačce. Že ten - v podstatě zbytečný - nákup v Kauflandu může mít i úplně jiný rozměr, než je nutnost naplnění ledničky základními potravinami. Často je to jedna z mála možností, jak si "udělat radost" a hlavně neztratit určitý sociální kontakt s okolním světem - což je strašně důležitá věc a penězi se vyčíslit nedá. To ale přece vůbec není v rozporu s tím, co jsem napsal - a naopak to možná vyřčené potvrzuje. Pokud už nemám na světě jinou radost, než nějaké to občasné "zautrácení si" v supermarketu, tak mě desetikoruna navíc za jednu návštěvu tolik mrzet nebude. Pokusím se ji totiž ušetřit někde jinde, nebo jinak.

A tady by mohla nastupovat jakási - nevím jak to přesně nazvat - sociální odpovědnost, nebo solidarita. Třeba na obecní úrovni. Vím že dělat chytrého je strašně jednoduché - ale kdyby vláda místo bezhlavé a v důsledku neefektivní podpory zkusila pomoci v tomto směru, prospělo by to úplně všem.  Co třeba nějak ty cesty do města zracionalizovat ? Kdyby měl obecní úřad k dispozici malý mikrobus na jehož pořízení by se podílel stát, mohl by klidně třeba organizovat nějaké "nákupní středy". Nabrat deset seniorů, dovézt je před Kaufland, za hodinu je vyzvednout a když bude hezky, tak třeba ještě zajet omrknout nějakou pamětihodnost (nebo obráceně, aby se zatím ty akční buřty a máslo v teple nezkazily). Mnozí by za to byli vděční a takto pojatý nákup by si "ve smečce" užili daleko víc, než kdyby jeli sami. Nebyl by to jenom nákup, ale prostě pěkný výlet a příjemně strávené dopoledne. Určitě by za takovou cestu rádi dali třeba dvacetikorunu, čímž by se do mikrobusíku zaplatil benzín a ještě by zbylo na nové pneumatiky. A jejich auto může zůstat doma v garáži. Jistě - protiargumentů je tisíc. Kdo s tím jako bude jezdit ? Kde to bude parkovat ? Kdo bude dělat všechno to papírování kolem ? Bude z toho akorát zlá krev, když na někoho nezbude místo ! A podobně a podobně. Víte jak to je - kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Nechuť k novým věcem je nejspolehlivější zabiják pokroku.

Nebojte - už jenom poslední odstavec a konečně snad realisticky. U seniorů (kteří neznají význam slov "ironie" a "satira") budu tímto článkem za největšího neřáda, u ekonomů zase za největšího idiota. Ti si totiž budou myslet, že zjevně nechápu smysl chystané vládní "podpory". Bohužel chápu. Spotřební daň je spotřební proto, že je závislá na spotřebě. Plán na snížení této daně je pouze (zcela logickou, účinnou  a legitimní) snahou, jak o ni nepřijít úplně. Nikdo si totiž ve skutečnosti nepřeje, aby snad lidi přestali jezdit a začali šetřit přírodu a svoje portmonky. Protože když bude daň dvanáct korun a vy ji snížíte o dvě koruny, vyberete z každého litru paliva jenom deset korun. Když ale kvůli vysoké ceně lidi začnou přemýšlet kam a proč jedou a ten jeden litr ušetří a NEPROJEDOU, tak z něho stát nevybere NIC. Nevybere o dvě koruny, ale o dvanáct korun míň. Celým tím výše uvedeným zdánlivě nesmyslným plácáním jsem chtěl jenom ukázat, jak to ve skutečnosti je. Podporu spotřeby (třeba právě formou snížení spotřební daně) vydáváme za úsporu v peněženkách občanů a ti občané tomu ochotně věří. A kdo by se snad proti tomu nějak zkusil ozvat, tak si zaslouží minimálně upálit na obecní návsi na hranici z topného oleje (samozřejmě patřičně zdaněného). Jenže toto je cesta do pekel. Pokud je nějaký ten celosvětový green deal opravdu nevyhnutelný a pokud nechceme našim dětem a vnoučatům nechat při krutě dvouciferné inflaci zemi do mrtě vyžranou jak po náletu sarančat, prostě budeme muset začít šetřit - a hlavně omezovat spotřebu. Tím, že nezřízenou a mnohdy zbytečnou spotřebu budeme podporovat, tak si akorát ochotně a spolehlivě pod sebou pižláme ten poslední zbytek větví, na kterých jsme si doposud tak pokojně hřadovali a pročítali akční letáky...