Dávej, ber!

Není to jen známý diskotékový hit Sagvana Tofiho. Letošní zima poměrně dobře prověřila mnohá rozhodnutí politiků, která se přijímala za tepla … (a hezky v teplíčku).

Praha 6 má téměř 400 kilometrů chodníků. Přesně 375 kilometrů. Ty se dají uklízet různým způsobem. Najmete soukromou firmu a zaplatíte jí 200 milionů korun. Když dostanete množstevní slevu, tak 150, možná i „jen“ 120 milionů. My jsme zvolili kombinovanou metodu. Na něco jsme najali úklidové firmy a o zbytek se podělili placení dobrovolníci. Ti dostávali měsíčně 2000 tisíce korun za to, že byli neustále ve „sněhové“ pohotovosti a 500 Kč za den, kdy skutečně vyrazili na svůj čtyřsetmetrový úsek. Celá ta „sranda“ – jíž se povedeně říká Kuberův zákon - přišla obecní šestkovou pokladnu na 21 milionů korun. Jsme u nás na takový diverzifikovaný systém úklidu hrdí. Sami jsme si ho ve svízelné situaci vynalezli. Je efektivní a hlavně jde o nejlevnější a nejrychlejší způsob, jak si poradit se sněhem v situaci, kdy tuto povinnost stát hodil na obec, aniž se ptal, kde na to vezme čas, peníze, lidi a prostředky. Jsme pyšní, že jsme si snad chytře poradili, ale hloupost je, že jsme to vůbec byli donuceni dělat.

Proč o tom ale píši? Na jaře 2009 dal parlament novelou zákona obcím možnost podstatně zvýšit daně z nemovitostí. Což většinou města a další obce i městské části nevyužily, protože nechtěly zbytečně zatěžovat obyvatele a hlavně majitelé nemovitostí, kteří mají i tak starostí nad hlavu (a tenkrát dokonce ještě měli uklízet i sníh před vlastním domem). Jenže přišla krize a parlament, aby zalepil díru ve státním rozpočtu, zvedl daň z nemovitosti na dvojnásobek. Teoreticky tak i do naší kasy přitekla slušná suma - 34 nových miliónů. Jenže…

Místo toho, abychom, když už ty peníze tady jsou, je využívali na jiné věci, většinu z toho, co máme z nemovitostí navíc, zase obratem vrátíme do zimních „chodníků“. Místo sedmdesáti milionů máme zase jen těch původních 34 plus nějakých šest milionů, které nám zbudou po odečtení plateb za zimní úklid.

Nula od nuly (téměř) pošla. Reálný užitek jak z chodníkového zákona i z dvojnásobení nemovitostní daně ale občan nemá. Na jedné straně se od něho něco vybere a na straně druhé to vyletí komínem, nebo chcete-li sněžnou frézou…

Člověku obyčejnému, ne člověku parlamentnímu, zůstává často rozum stát. Jeho obec sice teoreticky zbohatne, na druhé straně mu jeho bohatství díky „prozíravému“ státu zase hned uzmeme. Navíc za víc peněz, které od něho stát vybere, dostane méně služeb. Sice se nejdřív řekne, že ho zbavíme povinnosti platit za chodníky, jejich úklid i škody, které si na chodnících způsobí občané, na straně druhé mu hned pustíme žilou, abychom na to, co kdysi lidé dělali sami, vůbec měli. V konečném důsledku to stojí víc, než před novelami.

Občas by to chtělo „být normální“. Chápu, že literu zákona lze vykládat všelijak a advokáti se nějak živit musejí. Ale on obyčejný „selský“ rozum úplně nerozumný není. Většinou si na věci jednoduché vystačí s teorií, že jedna a jedna jsou dvě. Když se do toho vloží „odborníci“, najednou zjistíme, že jedna a jedna mohou být tři a více! Ale v parlamentu občas pojde i nula od nuly, jak vidno.

Nejde přitom o sníh, nejde o dvojnásobně zvýšené daně majitelům nemovitostí, co starostmi i tak neví, kam dřív skočit. Jde o princip práce současných parlamentních ryb, co z malostranského akvária nevystrčí zřejmě ani nos. Krmení dostanou shora do krmítka a tak asi z nudy, a aby nezapomněly plavat, si samy vyrobí problém - pod heslem „pojďme pomáhat komukoliv“ (aniž se kohokoliv ptají, zda po jejich dobru touží), ten problém pak napravují záplatou, která je ještě horší … a tak do nekonečna. Obyčejní lidé vůbec nerozumí, co to v tom parlamentu vyvádějí a v parlamentu nerozumějí, proč jim lidé nerozumějí a zeptat se zdráhají - inu, ryby, s lidmi přece nemluví.