Pláč na špatném hrobě

V rozhovoru pro deník Právo si ústavní soudkyně Eliška Wagnerová posteskla, že lidé u nás „jen nadávají v hospodách“, místo aby „dali se dohromady a vyjádřili svůj názor“.

Inu, nezodpovědné tlachání se, jak známo, na hospodu neomezuje, běžně ho můžeme slyšet také v jiných společenských zařízeních, žádné nevyjímaje. Obsah hospodských výšplechtů je odnepaměti stejný: bejvávalo dobře, nyní je všechno rozkradeno a vytunelováno, dříve se lidé měli rádi, navzájem si pomáhali, teď každý myslí jen na sebe, apod. Hospodský žvanil má ve věci jasno a žádný pohled z okna na kvetoucí krajinu, žádná statistika mu nevyvrátí přesvědčení, že všechno jde od deseti k pěti. V podání ústavní soudkyně to nevypadá ani o trochu kultivovaněji: reformy současné vlády, které oceňují uznávaní odborníci a ratingové agentury, jsou prý „šílené, asociální a já nechci žít ve státě, který se chová jako asociál…Tyto reformy mnoho lidí uvádějí do opravdové bídy. Vidíme to dnes a denně. V takto spravovaném státu žít prostě nechci.“

     Nevím, zdali paní Wagnerová zakouší tento hořký pocit až nyní, za koaliční vlády Petra Nečase, anebo s ním žije po celých posledních dvacet let, či přece jenom se jí lépe a volněji dýchalo za vlád Zemana, Špidly, Grosse a Paroubka? Na politické sympatie má právo každý a ani paní Wagnerová se netají tím, že je ve své praxi vždy prosazovala. Postavení ústavního soudce předpokládá ovšem z definice jistou soudnost a intelektuální strukturovanost. Žalostně blábolivě působí pokusy doktorky Wagnerové přiblížit čtenářům úlohu Ústavního soudu v našem právním systému: „Naše ústava vyšla z názoru starého několik set let, že i většina se může dopouštět tyranie, může zvlčit. Filozofie naší ústavy je proto založena na tom, že rozhodnutí se přijímají většinovým způsobem, avšak zároveň je třeba mít i respekt k právu menšiny a jednotlivce.“ Co věta, to nabubřelá banalita a faktická chyba. Představy paní Wagnerové o nejvyšší soudní instanci jako o areopagu spravedlivých, nadanému papežskou neomylností a stojícímu nad většinovou, často zvlčilou společností, není z tohoto světa. Ústavní soud je právní, nikoli mravní pojistkou. Však i tam se rozhoduje většinovým hlasováním, i tam vzlíná lidská zvlčilost. Spíš než poslední instancí pravdy a esencí filozofických idejí, na nichž je založena moderní společnost (zdaleka ne tak dlouho, jak se domnívá paní doktorka), je Ústavní soud justiční pojistkou, jež je odvozeninou a pokračováním politického systému, nikoli jakousi jeho ideální protiváhou. Tak třeba ústavní právo Kanady, které by Eliška Wagnerová měla znát důvěrně, zahrnuje tzv. „vzdorovou doložku“ (notwithstanding clause), která umožňuje vládě rozporovat obzvlášť sporné nálezy Nejvyššího soudu, především právě z oblasti menšinových práv. Věcná diskuse je však sotva možná s člověkem, který zcela vážně proti současnému stavu České republiky staví údajně bukolické prvorepublikové poměry: „Tato republika byla v roce 1918 zakládána na humanismu…A když se dneska podívám, jestli jsou tu aspoň zbytky humanismu? Máme tedy nárok na to, abychom přežívali dál?“ Jenže první republika byla ve svém zeměpisném okolí tak neobyčejně úspěšná právě proto, že se ve své ekonomické a sociální politice řídila zhruba stejnými racionálními pravidly jako současná reformní vláda a málo dbala nářku těch, kteří jí spílali do asociálů. A že jich nebylo málo…

     „Moje generace“ – říká doktorka Wagnerová – „je ta nejhorší. Na nás dopadlo všechno, se vším všudy.“ To je možná pravda, ale určitě to všechno se vším všudy nedopadlo na každého stejně. Znám mnoho příslušníků téže generace, kteří si zachovali jasný a kritický um a schopnost pregnantně artikulovat myšlenky o mnoho poschodí vyšší než jsou hloupé hospodské řeči. Právě pro to, co mají za sebou, dívají se na naši současnost s větším pochopením, větší pokorou a s větší nadějí než odcházející ústavní soudkyně. Eliška Wagnerová vyhrožuje, že i po odchodu zůstane ve veřejném prostoru. Už se těším na dobu, až za tvorbu zákonů ponese plnou spoluodpovědnost.

Tomáš Chalupa, ministr životního prostředí