Nikdy jsem netušila, jak obtížné může být sehnat ve dvacetitisícovém městě 8 lidí, co si stejně jako já budou chtít jít jednou týdně o víkendu zahrát s partou florbal…
Není to tak dávno, co v Ostravě a v Praze proběhlo mistrovství světa ve florbale. Češi na něm sice skončili „až“ čtvrtí, nicméně noviny jen pár týdnů po skončení šampionátu hlásaly, jak se mezi obyvatelstvem najednou díky mistrovství rozrostla chuť aktivně se do tohoto relativně stále mladého sportovního odvětví zapojit a jak se základna florbalistů začala najednou rozrůstat.
Já sama florbal hraji již několik let, dříve pouze na škole, po jejím skončení pak s jednou mírně nesourodou partou lidí v Praze. Jenže, jak už to tak bývá, když se lidi moc neznají a každý je z jiného koutu země, nedopadá to obvykle nijak „valně“. Náš amatérský spolek se zhruba před rokem rozpadl a od té doby nebyla šance, jak, kde a hlavně s kým si zahrát. Před zhruba 14 dni jsem si však řekla: Dost! Proč nevyužít toho, že jsou lidi dle médií na florbal namlsaní, natěšení a hrát ho chtějí? Poslala jsem tedy pár mailů na místa, kde jsem věděla, že pronajímají tělocvičnu i pro veřejnost. Netrvalo dlouho a jedna ze základních škol odpověděla kladně, tedy že v sobotu navečer v jedné z tělocvičen volno mají a že za relativní pakatel (150,- Kč/hodina) mi ji přenechají k pronájmu.
I zaradovalo se mé sportovně založené srdce a hned jsem se poptala u známých, co že by na to říkali. Bohužel se dostavilo dosti výrazné zklamání, které mé odhodlání rozcupovalo na kousíčky, zmuchlalo do kuličky a zahodilo. Ukázalo se totiž, že v mém okolí existují pouze dva další lidé (a to jeden ještě s otazníkem), kteří by do toho se mnou šli. Nezbylo tedy nic jiného, než se poohlédnout v „neznámých vodách“. Sepsala jsem tudíž inzerát, že sháním dobrovolníky, co by si jednou týdně zašli zahrát florbal, a vylepila ho po celém městě - tu v pekárně, tam na autobusové zastávce a tadyhle na pouliční lampě. Zároveň jsem stejnou výzvu „vyvěsila“ i na neoficiálních internetových stránkách města...
To se odehrálo minulý pátek. Od té doby se mi ozvali 2, slovy DVA lidé, že by do toho teda jako šli. V tuto chvíli je nás tedy pět, což je tak akorát jeden tým. Potřebuji sehnat ještě jednou tolik lidí, aby mělo vůbec smysl akci pořádat a tělocvičnu pronajímat, zdá se to však jako nemožný úkol. Říkám si, čím to asitak je. Je snad dnešní mládež skutečně tak pohodlná a líná? Opravdu je pro ně jakákoliv (tělesná) aktivita nežádoucí, možná až nenáviděná?
A tak mi nezbývá než věřit a doufat, že se těch pár jedinců ještě najde a že si milovaný florbal konečně po několika dlouhých měsících opět zahraji. Jestli to tedy čte nějaký neratovičák (nebo jedinec, který to má do Neratovic blízko), který by si chtěl taky zahrát, ať se mi s klidným svědomím ozve. Bude srdečně vítán! Na věku ani pohlaví nezáleží (zatím jsme já a 4 kluci ve věku 23 - 30 let), důležitá je jen chuť hrát a vlastnit hokejku a boty se světlou podrážkou. J
