Včera jsem poprvé v životě vyrazila přivítat úspěšné sportovce, resp. úspěšnou sportovkyni při návratu z vrcholové akce. Přestože fotografie se příliš nepovedly, podařilo se mi ukořistit podpis dvojnásobné olympijské vítězky. A to za ty tři a půl hodiny čekání rozhodně stálo.
Bohužel nemohu opomenout skutečnost, že se na letišti sešla pouze velmi malá skupina fanoušků. Což vzhledem k úspěchům, kterých Martina Sáblíková dosáhla, považuji za ostudu. Je zajímavé, že i v případě, kdy hokejisté přivezou "pouze" stříbro z mistrovství světa, národ se raduje jako šílený a v ulicích je znát všeobecné nadšení. Zatímco Martina se stala nejúspěšnější olympioničkou ze zimních olympijských her v historii českého (i československého) sportu - a přesto si podle mnohých žádné extra vítání nezaslouží. Vždyť je to jen rychlobruslařka, kterých je na světě jako šafránu! Ovšem skutečnost, že i mezi hokejisty bojuje o medaile ve své podstatě jen nějakých 7 týmů, už tito fanoušci sportu nevidí...
Ale zpět k podstatě tohoto blogu. Když jsem se totiž svým novým "úlovkem" včera pochlubila, jedna bývalá bývalá (bývalá) spolužačka se mě zeptala, k čemu mi ten podpis vlastně bude. V té chvíli jsem neměla možnost odpověď více rozvádět, rozhodla jsem se proto, že to udělám dnes touto formou.
Takže, milá Petro, tady je má reakce.
Martina Sáblíková je subtilní mrňous, ve kterém se však skrývá až neuvěřitelné množství (vnitřní) síly. Je to dívka, která se z ničeho dokázala - díky Petru Novákovi a svému odhodlání - dostat až na samotný vrchol. Tato mladá slečna je i přes zisk mnoha evropských, světových a nyní už i olympijských triumfů a medailí stále tou skromnou, usměvavou a milou holkou ze zamrzlého rybníka. Cílevědomost, s jakou jde za úspěchy, spojená s přirozeností a otevřeností, s jakými Martina komunikuje se svými fanoušky, z ní dělá výjimečnou sportovkyni. Tato dvaadvacetiletá rychlobruslařka trénuje do úmoru, neskrývá se před televizními kamerami a ani v případě naprostého vyčerpání (jako právě včera) neodmítne věnovat podpis či se nechat zvěčnit se svými příznivci. Odpovídá na sebehloupější otázky novinářů a na tváři se jí objeví téměř plachý úsměv, když jí starší dáma z davu poděkuje za vzornou reprezentaci našeho maličkého státu.
A proto je pro mě její podpis tak důležitý. Pokaždé, když totiž projdu kolem Martininy podepsané fotografie, uvědomím si, co všechno ta drobná dívka dokázala, navzdory všem. A zároveň mi dojde, že když člověk opravdu chce a snaží se, může dosáhnout všeho, o čem sní. Stačí se nevzdat, pracovat na sobě a přitom zůstat sám sebou. Přesně jako Martina.
Ona a její životní příběh by měl být příkladem pro mladé lidi. Stejně jako je vzorem pro mě. A ta podepsaná fotka mi to připomíná, pro jistotu, kdybych snad někdy začala ztrácet naději a pochybovat.
Díky, Martino.
