Zrušte I/Y, zrušte Ústavu, zrušte to všechno!

Málokdy se stane, že by mnou nějaký text pohnul natolik, abych byť i jen pozdvihla obočí. Názor právníka MU Zdeňka Koudelky na ošklivý český pravopis mne však rozvrkočil natolik, že cítím potřebu na něj zareagovat.

Čeština, říká v pozoru-hodné glose pan Koudelka, zná již od Jeníka z Husi heslo „piš, jak slyšíš“, ale k naší velké smůle se toto pravidlo netýká znaků i/y, které se v mluveném jazyce neliší, a přesto užíváme oba. Měli bychom tedy distinkci i/y zrušit, všem se nám bude žít lépe, nebudeme muset psát tak dlouhé diktáty a získaný čas věnujeme slohu a literatuře.

Pan Koudelka není dialektolog, avšak právník, zřejmě proto pan Koudelka neví (nebo to úspěšně tají), že tvrzení „i/y se v mluveném jazyce neliší“ není pravdivé. Prostě není. Neplatí pro celé území České republiky. Ale vem to čert, na Colours beztoho neslyšíte vlastního slova, natož takové nuance, jako je severomoravské a slezské „y“ (ostatně, jak dialektologové vědí, brzy možná pan Koudelka pravdu mít bude).

Jenže ono s hesly se to má tak: jsou sice krásně úderná, ale dost často nepostihují realitu v její plnosti. Pamatujete si ještě na prvostupňové „před a se čárka nepíše“? Tak to vám, přátelé, lhali, aby vám to zjednodušili. Na prvním stupni ZŠ to možná ještě dost často i platí, neboť učebnicové příklady jsou jednoduché a poměry slučovací. Ve skutečnosti čárku před a daleko častěji naleznete než nenaleznete, neboť na světě existuje poměr nejen slučovací, ale též vylučovací, stupňovací, důsledkový, a když užijete vedlejší věty, je bordel dokonalý.

Ale abychom se posunuli k meritu věci: Přátelé, NE. V češtině ani zdaleka nepíšeme to, co slyšíme. Nikdy jsme to nedělali a ztráta distinkce i/y na tom mnoho nezmění. Vážně, nekecám. Protože jsem žena světaznalá, mohu demonstrovat:

správa mňesta si přečetla správu s pjet kilometrů vzdáleného mňesta
viďet neznamená vjeďet
Vjes, že vjest do mňesta je zakázán
Entomolok konzultoval předmňetnou vjec s ostatňími entomology

A tak dál a furt pryč, močálem černým kolem bílých skal. 

Když už nic jiného, má čeština morfonologický pravopis (protože jablka jsou ploDy, je jedno jablko ploD, ačkoliv ve skutečnosti vyslovujeme ploT). Pokud bychom skutečně chtěli psát to, co slyšíme, získáme krom jiných bonusů nečekané množství případů, kdy slovo budeme psát jinak podle toho, v kterém je pádu (viz výš plot/plody, entomolok/entomologové), nebo podle toho, v jakém stojí kontextu (Z města, ale S pjet kilometrů vzdáleného města). Hravé, ale nepraktické.

Navíc je čeština plná případů, kdy dvě písmena rozlišují význam, ačkoliv se daná slova vyslovují stejně (zpráva/správa, batole se na mně/mě obrátilo - věru, jen v prvém případě pocítíte tíhu svého osudu doslova fyzicky). 

Zdaleka to tedy není jen otázka i/y, které přece také rozli-rozli - ne, já to neřeknu. Poučila jsem se z předchozích debat. U „Obama se schází s Merkel“, rovněž není jasné, zda přijde Michelle, nebo Barack, ale každému je to šum a fuk. Neřeknu. (I/y rozlišuje význam, proboha!) 

Nerozumějme si špatně: pravopis je společenská dohoda. Pokud se domluvíme, že zrušíme i/y, můžem. Pokud se domluvíme, že místo abecedy budeme používat smajlíky, tak MŮŽEM. Můžeme od Číňanů převzít znakové písmo, když na to přijde. Měli bychom však při této debatě demonstrovat alespoň minimální nutné znalosti oboru, o němž hovoříme. Přátelé, to, že mluvíme česky a dokážeme při domácí výuce zkontrolovat potomka, že správně ovládá vzor kost, nejsou ani zdaleka minimální nutné znalosti. Stejně jako nás vlastnictví žlučníku neopravňuje radit chirurgovi, jak ho vyndat.