Naši milí Romové! Když budete moc a moc hodní...

Půl miliardy je dost peněz. Možná proto se u článku kolegy Bangy – a nejen tam – rozpoutala lítá diskuse, asi tak pomilionté probírající vepřín v Letech.

A zaznělo pár hlasů, na které bych tu ráda reagovala. Ve zkratce: říkají něco jako „pane Bango, vepřín, no budiž, ale co ti vaši, co dělají bordel a otravují tím život majoritě?“.

Pomiňme, že kolega Banga neodpovídá za Ferka, talentovaného iluzionistu, který se specializuje na mizení kanálových poklopů, stejně jako neodpovídá za Ríšu, který nás občas všechny navštěvuje prostřednictvím našich stále větších obrazovek. Já také neodpovídám za Pepu, kterého jsem tuhle viděla, jak si nabral v krámě plný košík, a jistě jen omylem s ním prošel vchodem, nikoliv kolem pokladen, ani za Honzu, který si na chléb svůj vezdejší vydělává v potu tváře jako kancelářská krysa.

Podstatná je jiná věc. Ten vepřín, přátelé, nakonec neubližuje nejvíc Patrikovi, Ferkovi ani Ríšovi. Ten vepřín ubližuje těmhle:

„Každý den jsme viděli mrtvá těla, zejména děti. Každý den byli dva nebo tři mrtví. Děti umíraly většinou hladem.“

„Malé děti také uvazovali venku mimo baráky, bez šatů a v hrozné zimě. To byla oblíbená zábava dozorců. Děti vyly jako psi. Mnoho matek málem zešílelo, když to slyšely a nemohly se dostat ze zamčených baráků, aby svým dětem pomohly.“ *

Ten vepřín ubližuje nám všem – protože o nás vydává svědectví, a hezkého věru neříká nic. Mohl-li by mluvit, zněla by jeho slova asi takto: No tak tam někdo umřel, no bóže. (Je to slušně vychovaný vepřín a neřekne, že jsou mu romské oběti holocaustu tak nějak tam, odkud prase vylučuje.)

V civilizované společnosti, za jakou se rádi pokládáme, utrpení lidí neznevažujeme. Připomínáme si ho. Připomíná ho lidická výstava, připomíná si ho město Terezín, mrtvá miminka „politických“ z komunistických věznic a lágrů připomíná ďáblický hřbitov. A je to tak správně. Ne proto, že bychom tím mohli někomu pomoct. Mrtvé neoživíme. Ale proto, že tím říkáme Víme o vás. Soucítíme s vaším utrpením. Mrzí nás, co se stalo.

Je půl miliardy vysoká cena za to, abychom sdělili mrtvým dětem, mrtvým matkám a otcům, že je nám líto, co se stalo? Pochopitelně že by se ty peníze daly využít jinde a jinak. Za chyby se platí (a postavení toho vepřína chyba byla). Každého z nás ta chyba přijde zhruba na 50 korun. To za gesto Vím o tobě, Mário, která jsi umřela, když ti byly dva roky není mnoho. Je to míň, než nás stojí bezmyšlenkovitě přihodit do košíku dvě kindervejce, protože naše vlastní – živé, mimochodem – ratolesti pak přestanou na chvíli povykovat. Nemohu než říct – předražené dálnice mě trýzní víc než padesátikoruna, pro kterou natáhl ruku ministr Herman.

Ale co je ještě důležitější - čím se živí Ferko, je v kontextu diskuse o letském vepřínu ÚPLNĚ JEDNO. I kdyby denně mlátil lidi ještě tmavší pleti, než má sám (a nic jiného ten argument ve své podstatě není: Vepřín? No a co, vy zase bijete černochy!), nejsme tu na hřišti, abychom říkali Tys mi sebral hračku, tak já si teď s tebou nebudu hrát. Nemluvíme o dětech, na které třeba možná jednou budeme hodní a koupíme jim to kindervejce, ale nejdřív musí přestat zlobit.

Mluvíme o holocaustu. Mluvíme o mrtvých. Mluvme o nich s vážností, jakou si zaslouží.

* Cit. podle článkukolegy Bangy (viz fotogalerie), nicméně Tíživé mlčení od Polanského doporučuju k pozornému samostudiu.