Úzkost není civilizační nemoc. Budhismus ví, jak je bolest dobrá.

Východní učení bez diskusí označuje bolest a úzkost za základní stav života. V bolestech se rodíme, v bolestech žijeme a v bolestech umíráme. Kdo si to nepřizná je odsouzen v ní žít věčně. 

Západní civilizace, na rozdíl např. od Budhismu tabuizuje duševní úzkost jako něco nevhodného, nemoc kterou je potřeba léčit, o které je nevhodné hovořit ve společnosti s blízkými, či přáteli. Zabraňujeme takto bohužel člověku v osvobozujícím přijetí úzkosti jako základního stavu, ze kterého pramení radost i osvícení. Už samo slovo označující úzkost jako by si vyžadovalo opak, tedy rozšíření. Kdo je rozšířený, již není úzkostný. Znamená ale označení úzkost, že mám úzké vidění světa a nebo, že na mě cosi doléhá jako by mne to lisovalo do úzkého profilu? V bolestech se rodíme, v bolestech žijeme a v bolestech umíráme. Pokud si nepřiznáme pravdu života, budeme si lhát, budeme se na sebe na ulici usmívat a říkat si jak je všechno v pořádku? Není. Tedy alespoň do té doby dokud si nepřiznáme podstatu života. Bolest a úzkost. Zní to jistě mnohem hůře než jak je tomu doopravdy. Bolest a úzkost tu totiž nejsou kvůli ničemu jinému, než aby nás naučili žít. Žít v pravdě. Žít teď a tady. Žít s čistým svědomím. Žít s probuzeným vědomím. Žít s dobrými vztahy s okolím a hlavně s těmi nejbližšími. Žít zdravě, skromně a pokorně. Žít v lásce. Až se naučíme žít, úzkost a bolest odezní, zmizí, rozplynou se. Přetaví se v naši životní sílu a radost. Je to dlouhá cesta. Důležitá cesta. Hlavní cesta, která je i cílem.