Lisabonská smlouva a balerínky

Poprvé v životě jsem se ocitla v Senátu. Nejsem zrovna fanynkou takových institucí, jen jsem léta neviděla  svoji dobrou kamarádku, mimo jiné senátorku z Moravy, a zrovna když jsem jí zavolala, říká: „jsem v Praze, za chvíli máme přestávku, přijď na chvíli, pokecáme…“ A tak jsem se ocitla nechtěně a čirou náhodou v centru národního dění, což jsem zjistila, když mě přivítala slovy: „Co říkáš na Lisabonskou smlouvu ? My ji totiž právě dnes projednáváme.“

Její otázka mě zaskočila. Koukala jsem na ni nechápavě „Proč? Já nevím? Asi bychom ji měli schválit… prý jsme snad poslední stát, co ji ještě neschválil…“ a trochu jsem se styděla, že jdu za paní senátorkou a vypadám jak blondýna, pro kterou je důležitější růžové tričko a ne osud národa… „ a co bych si o tom měla myslet, říkej, ty jsi odborník..“ A ona se na mě chápavě podívala a říká : to je právě to, vždyť lidi vůbec neví, co taková Lisabonská smlouva obsahuje.

Necítím se povolána veřejně sdělovat  svůj postoj  k Lisabonské smlouvě, faktem je, že o ní celkem nic nevím. Jediné co vím je, že nechci, aby mi někdo - třeba z Francie, nařizoval, co mám dělat. Tedy - žila jsem rok v Paříži. Zážitků mám spoustu, ale v souvislosti s Lisabonskou smlouvou se mi v hlavě jeden objevil a ne a ne z té hlavy zmizet, tak jsem si řekla, že se o něj s vámi musím podělit.

Francouzky nosí rády balerínky. Nedá se striktně říct, že každá, ale téměř každá. Sluší jim. Francouzky jsou  drobné, malého vzrůstu, působí elegantně až romanticky, na jejích křehkých útlých nožkách jsou balerínky vážně k sežrání. Já nejsem útlá ani drobná, ani příliš křehká. Nemám typickou francouzskou konstituci a na první pohled je zřejmé, že jsem slovanský typ. Většinou mi byla Francouzi pokládána otázka - Polka, Ruska, Slovinka ? Jednou mě někdo tipnul na Švédku, ha, ha – asi měl v tu chvíli vlčí mhu… Navíc jsem moc velká – když jsem stála v metru a měla ještě navíc boty na podpatku, s přehledem jsem pode mnou pohlížela na záplavu tmavých hlav, jen někde na druhém konci vagónu se můj pohled zarazil o stejně vysokou nebo ještě vyšší černošku. A proti balerínkám v podstatě nic nemám, jen mně osobně nesluší.

Jezdila jsem dvakrát ročně na veletrh Premiere Vision nakupovat a objednávat látky na další sezónu a vždy jsem Francouzky bezmezně obdivovala a těžce jsem nebrala, že ony se tak krásně oblékají a my ne. Až po delším soužití s nimi mně najednou došlo, že porovnávám nesrovnatelné, že srovnávám jablka s hruškami.

Už vím, že my Češky nikdy nebudeme nosit balerínky jako naši národní obuv, protože vypadáme a hlavně jsme úplně jiné. Nikdy se jim naštěstí nebudeme podobat, protože kdyby tomu tak bylo, byla by v Evropě strašná nuda.

A jsem šťastná, že si můžu doma v Praze nosit celé léto ty sandále na hrubé podešvi, že je střídám s červenými nazouváky na hrubé gumové podrážce, že si večer obuju své skvělé skejťácké „dísíčka“, a že na mě nikdo nekouká s despektem, co to mám na nohou, což se mi stávalo denně v Paříži. Jsem velmi svobodymilovný tvor a nemám ráda, když mi někdo něco nařizuje. Byť módní návrhářka, tak nesnáším diktát módy.

A tak jsem jen chtěla napsat, že mi žádný prťavý prezident nebude nikdy nařizovat co bych měla nosit, abychom sjednotili Evropu. Naši národní identitu nám nikdo nesmí vzít, i kdyby šlo jen o boty…

Sjednocená Evropa je asi fajn, ale odsuď podsuď.