Stříhám se krejčovskýma nůžkama a vy?

Máš super střih, kam se chodíš stříhat? Zeptala se mě nedávno moje kamarádka, kterou jsme se už dlouho neviděly a náhodou se potkaly uprostřed Prahy. Já? Já se stříhám sama… odvětila jsem nechápavě, protože mně to přijde tak normální, jako že si každé ráno dávám kafe. Koukala na mě nevěřícně a nechápavě. A já na ni. Uvědomila jsem si, jak jedeme všichni v zajetých kolejích toho, co je normální, co se jaksi hodí a co nehodí a co bychom měly dělat, abychom byly ve společnosti přijímané jako dobré Přičemž dobré, znamená, aby nás lidi měli rádi. 

 Před patnácti lety jsem pobyla nějakou dobu u mé neteře v Americe a samozřejmě jsem se před odjezdem zeptala, zda má - pro mě tenkrát nezbytnou kulmu a fén. Jasně teto, byla její odpověď a já v klidu odcestovala. Pobyt byl super, já si upravovala vlasy jako jsem byla léta zvyklá - ráno umýt, vyfénovat, rozehřát kulmu a nakroutit - protože mám smůlu, že jsem se narodila s rovnými vlasy a to není prostě hezké. Takže léta letoucí kroutím vlasy, které narostly rovné, jen proto, že jsem přesvědčená, že se mi ten nahoře, když mě tvořil, dal prostě blbé vlasy. Tohle známe skoro každá, že?

Navíc mě její přítel hned po příjezdu ještě ostříhal - před odjezdem  jsem toho musela tolik zvládnout, vyřídit, zaopatřit, že jsem už fakt nestačila zajít ke své kadeřnici. To nevadí teto, Pavel umí stříhat - on to zvládne. Takže jsem se odevzdala do rukou kadeřníka Pavla. Prosímtě tři centimetry, ne tři palce… zažertovala jsem. Ha ha ha - po pohledu do zrcadla, když se Pavel chtěl pochlubit dokonalým dílem, jsem s hrůzou zjistila, že to jsou ty tři palce…

Uf … no nikdo tě tady v tom koutě světa nezná, než se vrátím domů, tak to trochu doroste.. uklidňovala jsem se.

Po nějaké době jsem si zaletěla navštívit moji krásně avantgardní kamarádku - malířku, do Seattle, s kterou jsem se neviděla dvacet let. Bylo to báječné setkání, dlouho do noci jsem si u nich v krásném přírodně upraveném domečku povídaly a já se těšila na to, jak spolu zase budeme chodit do kavárniček, do hospůdek na pivo, na procházky po okolí a na výlety k moři. Ráno jsem šla do koupelny s nezbytnou otázkou: máš kulmu a fén? Ne, odpověděla s naprostým klidem. A jak si sušíš vlasy?! její odpověď mě znejistila… NA TERASE, VĚTREM. Krve by se ve mě nedořezal.. to jako nemáš ani kulmu ani fén??? nechápala jsem naprosto a chtěla slyšet jinou odpověď, chtěla jsem zjistit, že jsem se přeslechla… Leč věta padla a já musela do koupelny s těmi o tři palce zkrácenými vlasy a ještě bez nezbytného nakroucení…. Vlasy mi opravdu uschly větrem na terase a já - dospělá, rozumná osoba, jsem opravdu rozdýchala celou tuhle story s tím, že mě přece v Seattle nikdo z mých přátel nepotká… 

Týden s mými přáteli byl úžasný, naprosto jsem vypla, skvěle si odpočinula, nakonec nic neřešila, jen byla a užívala si nádherného babího léta s barvícími se stromy, bouřlivým západním pobřežím, kýčovýtmi západy slunce a všemi galeriemi, které jsme společně prolezli. K pivu jsme si dávali ústřice (fakt se to tam jí) a bylo mi prostě božsky. Na své vlasy jsem opravdu dokázala zapomenout. 

Po měsíci jsem se vrátila do svého běžného kolotoče pracovních povinností, doma ráno zapla kulmu a byla zase spokojená. Do doby, než jsem si došla pro vyvolané fotky (ještě jsem neměla digitál, ani chytrý telefon :) ). A koukám na vyvolané fotky a říkám si: no jo, hezká fotka, jo to je z Philadelphie, no, vypadáš tady jak debil.. no tady máš taky pěknou pecku… no bóže, tady máš tedy ránu…. A pak najednou na jedné fotce vidím nějakou krásnou, mladě vypadající studentku s baťůžkem na zádech, z které čiší taková pohoda a klid v duši… kdo to proboha je? Blesklo mi nevěřícně hlavou - vždyť tam s námi už nikdo jiný nebyl!!!
Ano, moje milé, byla jsem to já. Vypadala jsem tam tak úžasně, že jsem z té fotk nemohla spustit oko… tak takhle vypadám, když nejsem nakulmovaná?????

Bylo to tenkrát jedno z prvních osvobození po těch dlouhých letech, kdy jsem stejnně jako mnohá z vás nosila to, co se ode mě očekává, co společnost rozhodla jako nutné, co jsem si myslela, že musím mít, abych byla pro společnost přijatelná.  Po dalších letech jsem něco podobného zažila, když jsem se rozhodla, že se na chalupě na horách, na které jsem nějakou dobu žila, zkusím nenamalovat - chápete, jsem pravá blondýna a mám naprosto světlounké a neviditelné řasy, takže jsem se malovat začala někdy kolem svých patnácti let. Když jsem tenkrát z chalupy vyšla, cítila jsem se naprosto šíleně.. co když mě někdo uvidí a já budu vypadat jak nemocná, divná… tak zoufale nehezká… Ale přežila jsem to a když jsem se zastavila u čerstvě vyvěrajícího pramenu, najednou mě napadlo opláchnout si obličej. To jsem od svých patnácti nikdy neudělala. Bóže můj, to je nádhera. Nemohla jsem se toho úžasného prožitku nasytit. Poprvé v životě jsem si opláchla celý obličej vodou z pramene.

Jsme moje milé naprosté otrokyně falešných představ toho, jak máme vypadat a co máme nosit, mít a hromadit, abychom byly ve společnosti přijatelné. Asi vám došlo, že ihned po prohlídnutí fotek ze Seattle jsem vzala všechny své kulmy a rozdala je svým kamarádkám. Už nikdy od té doby jsem si dobrovolně neničila vlasy něčím tak zoufale nesmyslným jako je kulma. A stříhám se od té doby krejčovskýma nůžkama. Prostě to střihnu vlevo, pak vravo pod ušima a vzadu to tak nějak začistím pokud možno do rovna. A žiju a je mi nádherně. Nejsem otrokem splněných očekávání ostatních. A maluju se když se mi chce. 

Mnozí lidé se mě ptali, kdo mi dělá vlasy. Směju se  a říkám: ten nahoře mi je nadělil přesně takové, jaké mi nejvíc sluší a tak je tak prostě nosím. Jak jednoduché. Často nosíme něco, co nám vůbec nesluší, co sluší mé kamarádce,  mamince anebo kolegyni v práci. A ony vás vidí svýma očima, protože jim se to líbí, tak vás kladně hodnotí. Moje kamarádka - úžasná doktorka ze záchranky, které narostly nádherně zrzavé kudrnaté nespoutatelné vlasy mi jednou řekla: já se líbím své elegantní mámě jen dvakrát za rok: když si nechám narovnat a vyžehlit vlasy - a ona mi řekne: konečně dneska vypadáš k světu…. 

Jsme krásné v tom, jak jsme přirozené. Co nejpřirozenější. Zkuste se na sebe jednou, až budete sama doma a nikdo vás nebude posuzovat, podívat jinýma očima - ne očima toho nekompromisního kritika, kterého jste si vy sama vytvořila v hlavě. On je jen iluze. Vy jste pravá. Krásná přesně tak, jak jste se narodila.