Georgi, jak jsi na tom s košilema ty?

Jednou jsem byla na skvělém koncertu folklórní kapely z Jižní Moravy, jejíž houslista mě naprosto dostával úžasnou hrou na housle. Užívala jsem si báječného zážitku z té skvělé muziky – prostě miluju cimbálovku a moravské lidovky, nejradši bych skočila na pódium a zpívala a juchala s něma…. Muzikanti byli oblečeni do stylizovaných krojů a vypadali jako opravdoví, parádní chlapi.

Pak přišla paní zpěvačka a byla oblečená do beztvaré černé sukně neurčité délky, bílé přísné košile s límečkem a volným, dlouhým tmavěmodrým sakem bez jakéhokoliv střihu a tudíž i tvaru, na nohou babské lodičky…. Vypadala jak paní účetní z jézédé, která se cestou z práce ještě musí zastavit pro brambory v zelenině, a v masně pro maso na řízky….

Jsem člověk, který vnímá celkovou harmonii a její oblečení mě natolik rušilo, že jsem po koncertu sebrala odvahu a zašla za ní na následném rautu. Představila jsem se jí jako návrhářka a jemně jsem se jí snažila sdělit, že úžasně zpívá, ale že by měla jaksi sedět stylově svým oblečením k chlapům a že bych jí zdarma a jen pro můj dobrý pocit a následně dobré pocity dalších nejen posluchačů – ale i diváků – poradila, co by si měla oblíct, aby působila, že do té kapely opravdu patří. Paní se na mě uraženě koukala a řekla mi, že je se svým oblečením spokojená a že si nemyslí, že by měla něco špatně…

Ona ta paní z folklórního souboru určitě byla dobrá zpěvačka, ale její život jako by setrvával v té účtárně, jako by necítila s tou kapelou souznění a sounáležitost, chtěla zpívat, ale asi ne žít tuhle muziku a být s těmi muzikanty spojená srdíčkem, jinak by takhle nemohla vypadat.

Stejně jako když jsem  oblékala jako image poradce manažery a ředitele firem a radila jim jaké oblečení by měli nosit. A jednou jsem takhle radila svému kamarádovi – hezkému a šarmantnímu majiteli a generálnímu řediteli velké a úspěšné firmy a on se bránil nákupu kvalitních košil – s tím, že jich má doma plnou skříň. Ok, řekla jsem. Tak jsme vybrali jen nějaké kalhoty a saka, s tím, že košile si doplní do systému sám. O to větší překvapení jsem zažila, když jsme se náhodou potkali ve městě, on seděl ve svém novém nablýskaném Mercedesu poslední a samozřejmě nejdražší třídy a na sobě měl divnou košili s krátkým rukávem takové neurčité zažloutlé barvy a já na něho koukala a s hrůzou si uvědomovala, že vypadá jako svůj řidič…. Když jsem mu to řekla, odpověděl mi, že má doma ty hezké a kvalitní košile, ale že je nenosí, protože nechce ve své firmě vypadat moc nóbl, aby to nevypadalo, že se vyvyšuje a odlišuje…

Nerozumím tomu.

Takže my můžeme jezdit v autě za čtyři mega a  to je ok,  tím se nevyvyšujeme a neodlišujeme, ale v košili za patnáct stovek jsme jako majitel a generální ředitel moc vidět a lidé by nám mohli závidět…?

Co jsme to za národ?

Jak neskutečně pokřivený vztah máme k oblečení?

Nebo jak jsem o oblečení diskutovala s dalším panem ředitelem a on mi říkal, že nepotřebuje odborníka na odívání, že ho obléká jeho žena. A čím je vaše paní, ptala jsem se zvědavě… lékařka, odpověděl. Úžasné… pochválila jsem profesi jeho paní, - a ode mě byste si nechal operovat ledviny? Koukal na mě naprosto nechápavě…. Jasně, paní doktorka to určitě umí, ale myslíte, že je stejný profesionál v módě a odívání ?

Proč si Češi myslí, že profese oděvního odborníka je něco, co umí každý…. Já se to učím víc než dvacet let a přesto mám pocit, že jsem pořád v roli žáka a při zjištění, že nějaký úřad práce v České republice pořádá tříměsíční rekvalifikační kursy s názvem „ poradce image a vizáže“ mě jímá děs a hrůza, co se ti lidé mohou za tři měsíce naučit a co pak jsou schopni cpát do hlavy těm chudákům, kteří jim za jejich služby jsou ochotni něco platit….

Mým úkolem není v žádném případě snižovat sebedůvěru našeho národa, nýbrž naopak – zkoušet donekonečna vysvětlovat, že soulad v čemkoliv, tudíž i v oblečení znamená dobrý pocit a to nejen pro sebe, ale i pro  ostatní, kteří se na nás koukají.

Oblečení není špatné nebo dobré – oblečení je o tom, jak jednotlivé kousky, které si na sebe oblečeme, k sobě ladí… a není to otázka peněz, jak se mi zase někteří z vás budete snažit namluvit – klidně si noste károvanou košili, ale proboha nemůžete k ní nosit černé společenské boty… když si k ní vezmete farmářky z přírodní kůže, pak to bude naprosto přirozené….

Je to vážně tak těžké to vnímat?

A v případě, že ano, je pro Čechy opravdu tak nepřijatelné využívat služeb oděvního poradce?