Avatar a mrazivé prosincové ráno

Kamarádi mě zase jednou vytáhli do kina. Ne že bych do kina chodila nerada a tudíž málo, ale jaksi není čas na zábavu a když je, tak jsem šťastná, že nemusím nikam chodit a zalezu do svého velkého, krásně vysezeného koženého křesla a čtu. Nicméně kino miluju, takže jsem se nechala ráda vytáhnout na film, jehož nevidět, bude znamenat nebýt ve společnosti cool a in.

Teda ono to v mém případě zas tak moc neznamená, páč do žádné společnosti stejně nechodím, takže cool a in naštěstí být nemusím.

Ano, byla jsem na filmu Avatar. Vlastně jsem zaslechla, že se očekává přelomový film v kinematografii a docela jsem se těšila. Ne, tohle nebude recenze na film, jen snad můžu sdělit, že mně se líbil jako krásná a milá pohádka a byla jsem pozitivně překvapená nádherným poselstvím filmu, protože obhajovat přírodu proti blbým mamonářům, kteří mají všeho dost a všeho nadbytek, ale ve své podstatě nikdy nebudou mít dosti dost, je hezké, sympatické a jen houšť takových filmů s tímto vyzněním.

Nicméně já bych nebyla já, kdyby mě při trávení dojmů z tohoto kouzelného filmu nenapadla, z hlediska toho všeho, co nám chtěl režisér a zároveň scénárista sdělit, naprosto nesmyslná myšlénka, která se vloudila do hlavy a ne a ne z ní odejít.

Teda po pravdě řečeno, ona mě napadla až ráno, když moje roztomilé štěňátko naprosto nezajímalo, že jsem šla spát ve dvě k ránu a že moje ráno není stejné ráno jako jeho ráno. On byl čilý a nachystaný na procházku a já, spící a nevrlá, mu vysvětlovala, že venku je mínus deset a on to má jednoduché, protože má kožíšek, kdežto já si na sebe musím navléct několik vrstev nesmyslného oblečení, abych přežila v tom třeskutém mrazivém dopoledni. Ano, dokonce jsem se snížila k tomu, co jsem viděla v amerických filmech a moje slušně vychované já to nikdy nechápalo – jak to, že si hrdinka nebo hrdina navlíkne na pyžamo džíny a jde ven… Nicméně v tomto případě jsem byla docela vděčná, že mě americké filmy inspirovaly a já zjistila, že to je jediný způsob, jak dosáhnout toho, že naše roztomilé štěňátko udělá tu louži venku, nikoliv v předsíni). A tak jsem na sebe (tedy na to pyžamo) vrstvila oblečení a sdělovala našemu štěňátku, že ještě džíny, pak už jen svetr, pak šálu a rukavice a ještě boty a už fakt půjdeme, ať vydrží… a při tom jsem si vzpomněla na ten nádherný film, kde se nemuseli takhle trápit.

Prostě mě napadlo, že na Pandoře bylo teplo a tak měli obyvatelé této planety usnadněný jeden problém – a to problém s oblečením. Jim stačila zástěrka přes bedra eventuálně přes prsa a byli spokojeni. Jé, jak by se mi tam dobře žilo… jestli si myslíte, že moje potřeba tvořivého vyjadřování by byla v tom případě nerealizovaná a že by mi to bylo líto, jste na omylu – teplo kolem mého těla v každé roční době by bez debat zvítězilo na plné čáře.

Když jsem byla malá, často jsme si s mojí sestrou prohlížely obrázkové knihy a časopisy s exotickými destinacemi a říkaly jsme si, proč jsme se tak blbě narodily, proč musíme žít tam, kde je sychravo, deštivo, mrazivo a někdy zatraceně nevlídno a záviděly jsme těm, kdo žijí v teplých krajinách.

Dneska mě už tohle „závidění“ nadobro opustilo. Procestovala jsem různé teplé kraje a ne, že by mi vadilo teplo – toho můžu kdykoliv jakýkoliv nadbytek (dokonce jsem jednou v létě dobrovolně vyměnila klimatizovanou kancelář – nesnáším to umělé zchlazování, připadá mně to naprosto proti přírodě a ač jinak zdravá, tak z toho vždycky chytnu rýmu - za malou neklimatizovanou místnůstku, v níž se všichni ostatní, kromě mě děsně potili…), ale strašně mi v těch krajích chybí ta kouzelná zeleň, která potřebuje ke svému růstu právě to střídání čtyř období a hlavně zimní odpočinek.

Ledaže by se našla krajina, kde roste taková bujná zeleň jako na Pandoře a je tam teplo, ale zároveň tam nesmí hrozit žádné potenciální nebezpečí jako divá zvěř, jedovatí hadi, přírodní katastrofy, škorpióni, sopečné výbuchy, zvednuté hladiny moří, zemětřesení… chápejte - jsem zhýčkaná tím středoevropským nudným bezpečím…

No jo, já vím, nemůžu mít všechno.

Tak já si zase raději navleču několik svetrů a omotám šálu kolem krku a jdu s naším štěňátkem ven. Ostatně, jak tak koukám z okna, venku je taková inverze, že to vypadá jako v nějakém filmu – teda ne na Pandoře, spíše v hororu… ale to je na jiné povídání.