Nevěřím odborům ani "dobrý den"

Bylo již napsáno mnoho o plánované stávce odborů státních zaměstnanců. Nicméně po jedné dávno minulé, ale stále nezapomenuté taky „akci“ odborů jim nevěřím ani „dobrý den“.

Bylo cca rok po revoluci, nadšení z lidí ještě nestačilo vyprchat, a proto byli rádi za každou možnost vyjádřit svůj názor. V jednom velkém ostravském podniku se rozhodli udělat referendum a to ne ledajaké. Referendum o projevení důvěry samotnému soudruhu, tedy pardon, tenkrát už panu, řediteli. Lidé se tedy vyjádřili. Poměr hlasů pro a proti důvěře tohoto pána si již nepamatuji, ale jedno vím jistě. Panu řediteli byla vyslovena NEDŮVĚRA. On však na svém postu zůstal, a proč? Protože se za pana ředitele postavily odbory. Právě ty odbory, které tvrdily, že se starají o blaho zaměstnanců a to i přes to, že právě zaměstnanci měli zcela opačný názor.

Říkala jsem si, že po čase, například 18ti letech se již odbory chovají jinak. Příběh, již ne tak dávný, který znám, mě bohužel utvrdil že se nic nezměnilo.

V jedné moravské firmě odbory na dotazy novinářů tvrdily, že podnik s několika tisíci zaměstnanci je v pořádku. Lidé nebudou propuštěni a žádné existenční problémy nikomu nehrozí. I přes to, že se novináři ptali zas a znova, odboroví předáci si stáli za svým. Za pár dní byla na tentýž podnik vyhlášena insolvence, několik tisíc lidí přišlo o práci. Co na to představitelé odborů? O těch nejsou žádné zprávy, jen si myslím, že si užívají pocitu, že oni z toho vyšli dobře. Správnou spoluprací s managementem a mlžením o stavu firmy si zajisté zabezpečili dostatečně zajištěný odchod z „potápějící se lodi“.

Takže pod heslem odborů „my přece víme nejlíp co je pro vás dobré“ konstatuji „Děkuji, nemám zájem o své dobro, dle vašeho scénáře.“

Neřeším tímto, zda jsou plánované škrty dobré či ne, koho postihnou víc a koho méně. Ale jen to, jakým způsobem představitelé odborů pracují a koho vlastně, kromě sebe samých, zastupují.