Včera jsem sáhla po jedné knížce. Ač jsem dříve byla náruživá čtenářka, dnes knížky spíše sbírám. Někdo sbírá použité obaly od čokolád, ubrousky nebo fusechle, já knížky.
Vytáhla jsem ji z regálu vlastně jenom proto, že mi na sjely oči. Měla takový hezký obal, hladký a příjemný na omak. Knížka je to německá a nikdy v životě jsem ji nečetla.
Nedovolila bych si říct, že Němci jsou takoví, Češi jsou takoví, Poláci zase jiní. Uznávám lidskou individualitu a jenom velmi nerada soudím lidi podle toho, jak vypadají nebo jaké národnosti jsou. Přijde mi to strašně nízké. Samozřejmě, že se tomu nevyhnu zcela. To ani nejde. Jsem jenom člověk a první dojem, který na nás nový objekt zanechá, je vždycky o to tom, co vidíme. A hlavně. Žiji v Německu a tady je všechno úplně jinak.
Není chyba si něco myslet. Chyba je věřit tomu, co si myslíme, bez toho aniž bychom se snažili zjistit, jak to ve skutečnosti je. Je pravda, že dnes lidé nemají moc času hledat a pátrat. Nebo možná mají čas, ale jsou líní a věřit tomu, co vidět chtějí je jednodušší. Posuzovat ostatní bez předsudků a bez naučených a nebo někým vsugerovaných pravd je nejtěžší věc, o kterou se můžeme pokusit. Není to ale věc nemožná a i když to neumíme a ze začátku nám to nejde, dá se to naučit. A k tomu stačí jenom jediné. Chtít to.
Mám na mysli takovou tu pravdu, která se v rodinách vleče po generace. Mně přijde přirozené, že má každý právo si udělat na věc svůj názor. Je ale jasné, že k tomu potřebuje dostatek informací, dostatek nezávislých informací pocházející z různých zdrojů. Tyto informace asi těžko zjistíme, když se o to cíleně nesnažíme. Uvěřit nepravdě, polopravdě a cizím předsudkům, je tak snadné. Stačí se vystavit vlivu názorům lidí a spokojit se s cizími názory.
Není nic špatného mít svůj názor. Je jedno, jestli je špatný, nebo jestli se mýlíme. Špatné je podle mě jenom to, když přijímáme z nějakého důvodu cizí názor a vydáváme ho z různých důvodů za svůj. Různými důvody mám na mysli slepou víru v někoho, koho považujeme do té míry za autoritu, že mu věříme úplně všechno. Pro někoho jsou to rodiče, partner, kamarádi... A druhý hlavní důvod si myslím, že je již výše zmíněná lenost. Uvěřit něčemu z lenosti ale není vůbec výjimka. Soudit někoho na základě nedostatečné informovanosti jsou předsudky. K tomu, abychom po něčem pátrali, je potřeba především motivace.
U mě osobně vždycky takový zájem vyvolají informace, které jsou rozporuplné. Nemůžu něčemu tak nějak lidsky uvěřit, když jsou informace o stejné věci z různých zdrojů odlišné. Logicky mi to nesedí a začnu hledat víc a víc informací a nakonec si na základě dostatečných informací musím vytvořit svůj vlastní názor.
Pokud jsme schopni si vytvořit na věc vlastní názor, přichází na řadu otázka co s tím. Když už jsme se zbavili předsudků, spoustu let se věnovali tomu, abychom nebyli povrchní a na každou jednotlivou věc si vytvořili vlastní názor, věnovali spoustu času tomu, abychom mohli říct: myslím si, že je to tak, protože.... Pak zásaditě musíme být postaveni před situace, kdy někdo jiný, nebo všichni ostatní mají jiný názor než my sami. Co ale s tím?
Osobně můžu říct, že celý život dřu na tom, abych byla informovaná o věcech, které mě zajímají a občas mi vylézají oči z důlků, když slyším někoho říkat jeho názor, který nepochází z ověřených zdrojů, ale jedná se o názor založený právě na nějaké té rodinné polopravdě, například na téma: dělení domácích prací v domácnosti, výchova dětí nebo organizace pracoviště a spoustu dalších.
Otázkou číslo jedna k řešení vždy zůstává: mlčet či promluvit? Mám mlčet a nebo říct, že můj názor, pokud je jiný? Když řeknu úplně všechno, co si myslím, nebudu za vyvrhela, který nechce dělat to, co mu ostatní nařídí, jenom proto, že si myslí, že je to správné?
Otázkou číslo dvě zůstává: Jak mám ale spokojeně žít, když mlčím a dělám všechno jako ovce, jenom proto, že to ostatní tak chtějí? Odpovědí asi může být jenom kompromis, na základě kterého budou obě strany spokojené. Občas je dobré mlčet, občas promluvit, ale všeho s mírou. To je řešení, ke kterému jsem se dopracovala já, po té, co jsem se mnohokrát spálila, když jsem mnoho mluvila a nebo hodně mlčela. Váš názor může být jiný a mě nezbude nic jiného než ho respektovat, ale vy byste měli být schopní toho samého.
No ale zpátky k mé knížce. Jsem vlastně jenom na začátku a líbila se mi tam jedna věta, která je posazena na Němce. Já bych ji ale posadila na lidi všeobecně. Ta věta zněla:
Němci chtějí víc, než můžou dostat, ale nakonec to znamená, že dostanou méně, než by mohli. (Lilo Göttermann/Ein Lesenbuch aus Philosophie, Kultur und Wissenschaft)
A co si vlastně myslím já o Němcích? Než jsem odjela do Německa měla jsem spoustu vsugerovaných pravd a polopravd, je zbytečné všechny rozepisovat, ale říká se, že Němci jsou chladní, že Němci jsou drsní... Já osobně jsem si myslela, že každé dítě má svou chůvu, všichni si nechají umývat zem, protože jsou líní, že Němci by si nechali pro Euro vrtat koleno, že Němci jsou kdo ví co ještě...
Teď si ale myslím, že jsou to především lidé a je jich tu několik milionů. Jedni jsou takoví, druzí zase jiní. Jedni si jezdí Poršákama, jiní zase třeba nebyli nikdy ani ve Francii, i když je to kousek, další nemají na to, aby si udělali řidičák, protože je tady všechno drahé, jsou tu i takoví, kteří na mě hledí jako z jara, když jim řeknu, že si doma vařím a nejím ty jejich předpřipravené šlichty, které koupíte v každém supermarketu – všechno co si dovedete k jídlu představit v konzervě nebo v papíru....a spousta dalších věcí.
Stejné jako v každém státě žijí lidé, kteří jsou na Vaší úrovni, žijí tam lidé, o které byste si neopřeli kolo a jsou tam i takoví, kteří by si kolo neopřeli o Vás, protože si třeba nemůžete dovolit uklizečku nebo se ubytovat o víkendu v luxusním hotelu. Tím chci říct, že to, jaký někdo je, rozhodně nesouvisí s otiskem razítka v občance a nebo tím, jakou má barvu pleti, ale na tom jaký je a možná trochu o tom, kolik má peněz. To, že někteří Němci by si pro EURO nechali vrtat koleno, je pravda, ale řekněte mi, který Čech by také neobětoval svůj kloub pro nějaký ten milionek?
