Na nějaké ty medaile moc nejsem. Ale tento rok jsem si jejich předávání na Pražském hradě z pochopitelných důvodů nemohla nechat ujít.
Nevím, jak to chodí normálně. Jak jsem se už zmínila, mou pozornost to upoutalo až letos. Ale. Všimli jste si toho také? Všichni se tvářili tak strašně ale strašně vážně.
Pamatujete si, jak jsem nedávno seděla na zastávce a počítala uprchlíky? Nebylo to vědomé, prostě sedím, hledím a počítám. Dnes tomu bylo také tak. Co jsem počítala dnes? A co mě k tomu vedlo?
Byly to právě ty vážné tváře. Představila jsem si sama sebe. Kdybych já dostala medaili, byla bych v tom okamžiku předávání na vrcholu blaha a nemohla bych se přestat usmívat.
Takový tam byl jednom jeden jediný, druhý se usmál trochu a třetí se možná upřímně radoval. Pak se usmíval předávající. Kdybych byla prezidentka a mohla někomu dát medaili, také bych se smála. Vlastně, kdybych byla prezidentka, smála bych se od rána do večera. Prezidentkou ale nejsem a nikdy nebudu. No a potom tam byla jedna osobnost, která si vyloženě užívala svůj odchod. Těžko odhadovat, co si myslela po celou dobu, co tam seděla v předních lavicích, ale odcházela radostně. A užívala jsem si to s ní. Trochu jsem ji podezírala, že tam přišla jenom proto, aby mohla takto odejít. Jako královna.
Hodnotit vůbec nic jiného než atmosféru nemíním. Ať si každý udělá obrázek sám.
Co se mi ale na celé té kauze tak líbí, je to, že si většina obyvatel Česka uvědomila, jak hezké je to zase držet spolu, když o něco jde. Dnes jsme si připoměli, že to, co tady už bylo, nikdo zpátky nechce.
Pan Brady mi od pohledu přijde jako velmi skromný člověk. Nevím, jak jinak si vysvětlit, že hned pochopil, že ty medaile nedostal vlastně on. Ale všimli jste si, jak zářil, když ty medaile dostal?
Strašně se mi líbilo, jak se zmínil, že mu jeho manželka říkala: “Prosím Tě, co tam budeš dělat..” a to, jak plný radostí říkal, že se mu ty medaile ani nevlezou do kufru. Přála bych si, aby Česká republika měla jednou zase takového prezidenta, jako je on. Člověka, který ví, co je v životě důležité, lidé si ho váží a nestydí se za něj.
Co si pamatuji, děje se to u nás od nepaměti. Mám na mysli tu snahu lozit někomu do zadní části těla za účelem získání nějaké té výhody. Nevýhodou ale je, že takovou výhodu lze získat jenom za předpokladu, že zahodíte vlastní hrdost.
Stejně jako jsem jako malá nesnášela, když mi někdo říkal, co si mám oblékat anebo co mám jíst, protože se tak obléká někdo jiný anebo někdo jiný jí to, co ale já nechci, jsem snad od nepaměti slýchala argumenty, proč by se mělo u nás zavést něco, jenom proto, protože jinde je to také tak.
Opakujeme kde co. Ale co se u nás děje například se státní vlajkou? Ta se až na vyjímky vytahuje, jenom když se hraje nějaký výnamný sportovní zápas. Když chceme pořád něco papouškovat, co se děje například v Německu, tak tam z vlajek dělají například nákupní tašky a lidé je opravdu nosí s hrdostí. Znak státní vlajky mají normálně v obýváku na všem. Je všudepřítomný. Národní hrdost je znát úplně všude.
Okopírovali jsme snad všechno, co je dobré v jiných státech. Chybí jenom málo a náš stát bude dokonalý. Ani Německo se mu brzy nevyrovná. A je to právě proto, že ve státech, které se snažíme okopírovat, se už o nic nesnaží. My kopírujeme, co je jinde dobré a oni si za to myslí, že jsou nejlepší.
Pevně věřím tomu, že až nakopírujeme všechno, co je jinde nejlepší a to, co je kde špatné kopírovat nebudeme, budeme jednoho dne nejlepší my. Ve všem.
