Happy end

Nedá mi to a musím se s Vámi o něco podělit. Sny se prý plní jenom velmi zřídka. Kdo to řekl nevím, ale mně se jeden právě splnil. Znáte ten pocit, když něco velmi dlouho chcete a potom to dostanete?

Nemůžu se přestat usmívat. Když mě někdo naštve, tak to zase rychle přejde, protože jsem strašně šťastná. Mohla bych říct, že bezdůvodně, ale ono to má svůj důvod i své vysvětlení.

Už delší dobu jsem hledala to, co mě baví a naplňuje. Když jsem to našla, tak jsem s tím nic nedělala a jako většina ostatních lidí jenom vzdychala, že něco chci a to bylo celé.

Asi před sedmi lety se něco změnilo. Začala jsem dřít a učit se anglicky. Když říkám dřít, tak myslím skutečně dřít. Chtěla jsem se přestěhovat do Londýna a nechtěla jsem tam být za blbku, která se pořád jenom směje, protože nerozumí a říká každému na všechno ano. Naučila jsem se perfektně anglicky, ale do Londýna jsem nakonec nejela. Jela jsem do Německa a za blbku jsem tady.

To ale nevadí. Byla jsem dvakrát v Paříži a to mě nakoplo a začala jsem se učit francouzsky. Uznávám přirozenou metodu učení jazyků, kdy Vás to nikdy nepřestane bavit, protože děláte to, co Vás baví, jenom v cizí řeči. S francouzštinou mi to ale jde extrémně pomalu, nemám s ní žádné další plány, dělám to jenom pro zábavu, protože mě to baví. Když se mi nechce, tak se neučím.

Německy teď už mluvím o trochu líp než anglicky. Nebo jsem si to alespoň myslela. 

Do pondělí. V pondělí jsem byla totiž konečně v Londýně. 

Já, která nerada cestuje, jsem se dokopala k tomu a splnila si dlouholetý sen. Výlet do Londýna měl pro mě obrovský význam. Hlavně proto jsem byla velmi příjemně překvapená, jaké to tam opravdu je. Překvapila mě dokonalá čistota na nádraží a v metru, kde kdyby Vám spadl bonbon na zem, tak byste ho mohli klidně ofoukat a sníst. Překvapilo mě, že vůbec nepršelo a i když bylo trochu víc zima než v Německu, tak celý týden svítilo slunko. Cítila jsem se tam bezpečně. Po návratu do Německa opět na mé neoblíbené nádraží ve Frankfurtu, byl ten rozdíl ještě více markantní.

Zamilovala jsem se do toho města. Celou dobu jsem se tam cítila šťastná a vím, že ať budu kdekoliv, tak už šťastná zůstanu.

Strašně ale strašně mě baví učit se a používat cizí jazyky. Byla jsem tam s jednou bývalou kolegyní. Ona neumí vůbec anglicky. Byla na mě trochu naštvaná, protože jsem se nechtěla všech pořád na všechno ptát. Nikdo jí totiž nerozuměl. Všichni tam mluvili anglicky. Německy mluvit buď neuměli nebo nechtěli.

Díky mé kolegyni jsem si popovídala s neuvěřitelným množstvím lidí. Jeden rodilý anglánek se špatnýma botama mi řekl, že mluvím velmi dobře anglicky, což beru jako poctu.

Jeden černoch na toaletách řekl, mé kolegyni, že je doggy. Což ve mě teď vyvolalo hurónský smích, když jsem si na to vzpomněla. Jsem trošku zmatkařka a moje kolegyně na mě celou dobu mluvila slovensky a mně se pletly všechny moje jazyky dohromady. Hlavně v Bruselu, kde jsme přesedaly a chtěla jsem říct anglicky promiňte, na jazyk se mi to dralo ve francoužštině a zaboha jsem si nemohla vzpomenout, jak se to řekne anglicky, říkala jsem jenom: “E,” “E,” E”, na které obě slova začínala.

V londýně se kolegyně rozhodla, že půjde na WC. Já jsem si sedla opodál s tím, že by to mohla zvládnout i sama. Nakráčela k černochovi a ten na ni začal mluvit. Ukázala mu peněženku s anglickýma niklákama. Zakřičela jsem na něho, že ona nemluví anglicky a doběhla jsem k ní. Začal něco blekotat, že na to nepotřebuje mluvit anglicky. Obě dvě sme se shodly, že nesnášíme britské peníze. Nemohly jsem se v tom kovu vyznat. Řekl jí, že potřebuje dvacet pencí. Podala mu největší peníz, který měla. Ale on jí řekl, že na to nemá. Na milých penízcích totiž chyběla čísla. Dala jiný peníz. Tentokrát to byla libra. Tu on ale nechtěl. Moje kolegyně ze sebe vypotila, že nemluví anglicky. Já jsem už neříkala nic. Byla jsem zaskočená, že člověk s plnou peněženkou mincí se v Londýně nedostane na WC. Vzal jí tu libru a tu velkou minci, která doteď nevím kolik byla a říkal jí, že si má jít rozměnit. Už jsem jí to ani nepřekládala a hleděla jsem jako tele. Ani nevím proč. Asi proto, že kolegyně na mě mluvila slovensky, černoch anglicky a každý po mně něco chtěl. My jsem chtěly přece jít jenom na WC. To snad nemohl být zas až takový problém. Byl.

Černoch vyběhl ze dveří, začal mávat mincí a ukazovat k měničce mincí. Já jsem už vůbec nereagovala. On se vztekl, otevřel turniket a pustil kolegyni zadarmo, ani peníze od ní nechtěl a řekl, že je doggy. Čož je něco jako čubka. Což si myslím, že od něho nebylo moc hezké.

Říkám, pak kolegyni. Vidíš, tak se to dělá a máš to zadarmo.

Tak hurónsky, jak se směju teď, když Vám to píšu, jsem se smála během našeho pobytu asi ještě dvakrát. Poprvé, když se moje milá kolegyně chtěla na Trafalgar Square vyfotit se lvem. Pořád jí vadilo, že dělám blbé fotky, že jí tam chybí kousek nějaké budovy, hlava lva a nebo tak. A viděla lidi, jak se vyšplhaly nahoru a vlezly lvovi skoro až na hřbet. Stál tam chlap s píšťalkou a občas na někoho pískl, aby laskavě slezl. Kolegyně se začala drápat na podstavec. Tak jsem ji vyfotila, když se chtěla pořád fotit. Lev tam není, zato je tam ona, jak se škrábe nahoru. Když se jí to nepodařilo, tak jsem jí řekla: “Prosím Tě, pojď, ten chlap tady na Tebe píská.” Za rožkem pak uviděla nějakého kluka, jak se rozběhl a vyskočil na ten podstavec. Říká mi, že se měla také rozběhnout. Kolegyni není 15, nebo 16, je jí mírně přes 30 let. Ptala jsem se jí, jestli to myslela vážně, že se chce vyšplhat na toho lva. Řekla mi, že chtěla, abych jí podržela sepnuté ruky, aby si tam mohla dát nohy, jako když přelézáte cizí plot, protože tam mají dobrá jablka, například...

No vlastně po celou dobu jsem nemohla, když jsem se s někým bavila anglicky a ona mi do toho mluvila slovensky a já jsem nemohla pokračovat a angličtině. Pořád jsem jí říkala, ať na mě nemluví slovensky. Myslela jsem samozřejmě, ani česky ani německy. Samozřejmě že, jenom když mluvím s anglánem. 

Já nemám orientační smysl, ale vyznám se v mapách a plánech. Moje kolegyně má orientační smysl, ale nevyzná se v plánech a proto se raději zeptá. Jeli jsme nakupovat do jednoho velkého nákupního centra. Paní na informacích nám řekla, že se tam budeme cítit jako v Americe. Nebylo to tam špatné, ale už jsem byla v Německu v lepším nákupním centru. A v Londýně potom později v jednom ještě lepším. Nacházelo se v nějaké chudinské čtvrti a po setmění se tam začala sbíhat podivná individua. Kolegyně už si myslela, že se vyzná v Londýnském metru. Ráda všechno dělá rychle. Přiběhly jsme tedy ke stanici. Ona na ceduli uviděla něco, co jí bylo povědomé a říká mi: “Musíme tím směrem.” Bylo mi to jedno. Když chce od teď zjišťovat ona, jak se kam dostaneme, tak to může zkusit. Ujely jsme jednu zastávku a já jsem se zase musela zeptat na cestu. Ten člověk se mi zdál podezřelý a vůbec jsem nevěřila tomu, co říká. Zatáhla jsem kolegyňku za rukáv a vystoupily jsme. Říkám jí, že jsme špatně. Fór byl v tom, že jsem nasedly na jiné stanici metra, než jsme vysedli a jeli kompletně jiným směrem. Navíc se začalo stmívat. Musely jsem se dostat na přestupní stanici. To se nám podařilo. 

Zase nám otrnulo. A říkám kolegyni, že jsme se dlouho nikoho na nic neptaly, jestli se mám někoho na něco zeptat. Říkám jí, že se zeptám, ať vybere nějakého hezkého chlapa. Zalíbil se nám tam jeden se špatnýma botama, které asi koupil v Německu. Takové hnusné hnědé mokasíny z divného materiálu. Ostatní anglánci nosili krásné kožené černé botičky, barevné ponožky. Chlapec nám poradil, abysme jeli s ním. Zůstaly jsme ale náhle stát ve stanici a něco hlásili. Z jedné strany do mě hučela slovenská kolegyně, anglánek ze sebe také cosi chrlil, asi jsme se mu líbily...  A do toho to hlášení. Příliš mnoho podnětů najednou. Navíc anglánek pochodoval sem a tam a chtěl vystoupit. Říkám kolegyni, že vystoupíme také. Vylezly jsme ven. Anglánek zase dovnitř, ale neustále na nás mluvil. No paráda. Co teď? Říkám kolegyni, ne aby jsi vlezla dovnitř a poodstoupila jsem směrem ven. Já jsem z nějakého důvodu znervózněla a udělala jsem rychlý pohyb a kolegyně naskočila do metra. Naštěstí jsem skočila za ní. A začala jsem jí nadávat, co jsem jí říkala, že nemá nastupovat. Začaly jsme se před tím hezkým anglánkem hádat. To byste museli vidět. Nedokážu si přestavit, co by bylo, kdyby má kolegyně, která nemluví anglicky a nevyzná se v Londýnském metru zůstala ve vagónu a já na nástupišti. Později mi řekla, že by počkala, až za ní dojedu. Nevím sice kam, když ona byla v metru. Řekla jsem jí, že bych čekala tam, kde jsem, až přijede s tím hezkým anglánkem zpátky. Nakonec jsme jely s anglánkem obě, ale bylo mi tak trapně, že jsem se na něho nemohla ani podívat. Smály jsme se tomu až později. 

Abych pořád nepěla jenom chválu, jak je to v Londýně skvělé, co se jídla týče, tak je to opravdu tragédie. Snídaně v hotelu mi už druhý den přestaly chutnat. Kolegyňka si k večeři objednala hamburger a dostala nepropečené maso. Rozřízla hamburger, říká mi: “To není propečené. Jak se řekne nepropečené?” Jsem jí to řekla a ona se znalostí dvou slov naběhla k obsluze a nechala si vrátit peníze. První jí řekli, že je to v normě. Potom jí ale přinesli peníze zpátky ke stolu.

Kolegyňka je naučená z Německa. Tam všechno jinak šlape, protože Němčouři si na všechno stěžují a všechno reklamují nebo posílají zpátky. Angláni jsou asi víc free. Minimálně, co se jídla týče asi. Dokonce při cestě vlakem se jich spousta nalévala šampáněm, jako kdyby to byla voda. I Němci samozřejmě chlastají, ale šampáňo ve vlaku jsem je ještě pít neviděla.

Nic musím končit. Jdu spát se svým úsměvem, který mě teď bude všude zprovázet. Mějte se také hezky jako teď já.