Madam opravdu ne

„Slečna nebo paní?“ „Synovcová. Dobrý den.“ Odvážnější tipují, otrlejší nedají pokoj. „Ale slečna nebo paní?“ No, na to se dá reagovat opravdu jenom s úsměvem a beze slova vysvětlení přejít k jinému tématu. Podotýkám, že když narazím na tipera, který je přesvědčen, že jsem slečna, nebo že jsem určitě paní a oslovuje mě tak, na to reaguji, že to přecházím bez mrknutí oka. I když se třeba netrefil.

Kde je nějaká ochrana osobních údajů? To opravdu všechny ženy musí sdělovat svůj stav každému, kdo si o to řekne? Já vím, že některé jsou na to patřičně hrdé, ale co my, které si myslíme, že nikomu do našeho soukromí nic není? Pokud se někdo slušně zeptá, protože se o mě zajímá, nevidím důvod to neprozradit. Ale při pracovním pohovoru se na to budoucí zaměstnavatel opravdu právo ptát nemá.Když mi zavolala jedna dáma, že jí chybí rodinný stav v životopise, sdělila jsem jí, že je to nezákonné se na takové záležitosti ptát a že už nemám zájem v jejich společnosti pracovat. Mimo jiné se ptala na počet a věk dětí, jestli prý nějaké mám. No divím se, že se mě neptala na zdraví mých rodičů a číslo bot.S diskriminací se setkávám na každém kroku, ale ty ze zaměstnání jsou nejmarkatnější. To tak jednou při pohovoru se mě personalista ptal, jestli neznám slečnu tu a tu se stejným příjmením jako mám já. Tak jsem řekla, že je to moje sestra. Pak se mě ptal, že jestli taky plánuji svatbu? Řekla jsem, že to nebudu komentovat. Dalo by se říct, že se jednalo o diskriminaci. Ale tady si dovolím oponovat, tady se to opravdu jenom zdálo. Do společnosti mě vzali, celé 2 měsíce mi říkali slečno a ani jednou nepadla otázka, jestli jsem vdaná. Tak se to rozkřiklo, že bych mohla být ještě slečna, že jsem prostě na 2 měsíce byla slečna. I by mě to urazilo, kdybych byla paní, nebo kdybych byla slečna. Já vlastně nevím sama, jestli jsem ještě slečna, nebo už ta paní. Co tak třeba madam?Tohle byl spíš tragikomický případ, protože i přesto, že se pokusili o diskriminaci, která se jim nepovedla, jsem to tam musela po 2 měsících ukončit, protože i když si tak pečlivě vybírali zaměstnance, pracovní náplň se ani v nejmenším nepodobala tomu, co jsem měla ve smlouvě. Firma už neexistuje. To mluví za vše. Ani v jiném případě nešlo ani tak o diskriminaci, jako spíš o neomalený pokus o ni.Oni ti zaměstnavatelé velice dobře ví, že se na to nesmí ptát a snaží se to obejít nějakýma záludnýma otázkama. Někdy se vás třeba nezeptají jestli jste vdaná a máte děti, ale zrovna se třeba zeptají: „Má vám kdo hlídat děti?“. Slečnám je to to jedno, ty s pohoršením reagují, že jsou svobodné a děti nemají. Případný zaměstnavatel se tak dozví, co chtěl. Pokud dáma už dítě má, tak se začne obhajovat, že má babičky, chůvy, hodné manžely... V tomto případě, se budoucí chlebodárce opět dozví to, co potřeboval. Když se to od vás nedozví, tak si vybere jinou kandidátku, která splňuje všechny potřebné podmínky včetně požadavku na rodinný stav.Jeden dodavatel se mě pokaždé, když jsme se slyšeli, nebo si psali maila domáhal jestli jsem slečna nebo paní, že neví, jak mi má říkat. Samozřejmě jsem reagovala významným pousmáním a plynulým přejítím k dalšímu tématu. Dodnes neví, jak to je. Mimochodem zdavím a pozdravuji milý pane dodavateli, v té společnosti už taky nepracuji.... Když jsem si hledala své první zaměstnání, tak jsem neměla praxi, tak jsem tohle vůbec neřešila. Ale asi od svých 20 let jsem pro své budoucí zaměstavatele pouze případná rodička ratolestí a obávám se, že to skončí asi až mi bude 50. Potom budu zase příliš stará a krůček do důchodu. Tak nevím, ale už mě to tak nějak přestává bavit...