“Už seš dost velkej,” ráda bych Ti řekla, ale nemůžu. Nezní to tak, jak bych chtěla, ale to je holt život.
Je to totiž přesně jedna hodina, jedna minuta a jedna sekunda, co jsem se rozhodla, že to vydržím. Tedy to, že už Ti nikdy nenapíšu.
Neřekla jsem to přesně tak, jak bych chtěla, protože se to slovy ani nedá vyjádřit, ale hlavní je, že se teď můžu věnovat tomu, co mám na srdci a proč Vám vlastně píšu.
Je to pěkná řádka let, co se tohle stalo, ale tu scénku vidím stále jako dnes. Šéfová vletěla do naší kanceláře, praštila klíčema na stůl a říká: “4,3”
Já jsem na ni chvíli nechápavě hleděla, než jsem si všimla, že si pohrává s těmi klíči.
Nebudu se rozepisovat. Prostě asi před deseti lety jeden chlap v práci nadýchal 4,3 promile. Museli mu sebrat klíče od auta, protože když ho poslali domů, chtěl jet autem. Myslíte si, že ho vyhodili? Ne. Pracuje tam dodnes.
Dnes mi jeden koloušek napsal, že nadýchal nad limit, do kterého můžou pít. V práci! Limit a v práci... Limit, v práci... Limit alkoholu v krvi v práci....
Celé roky mi nešlo do hlavy, proč nevyhodí někoho, kdo pije v práci. Situace se otočila a já se úplně stejně ptám: “Kdo by jim tam pracoval, kdyby vyhodili všechny, kteří pijí v práci?” Nebo: “Kdo by jim tam pracoval, kdyby vyhodili všechny?”
Na ty otázky naštěstí nemusím odpovídat já, nemusíte na ně odpovídat ani Vy, už ty otázky zní dost tragicky, co myslíte? A co myslíš Ty, chlapečku?
