Pár slov o životě s shibím parťákem

Parťapka, drndík, ťapací, shibáková, třeštiprdlo. Ale taky haj-l, parchant, krypl, kretén a obdobné šťavňaté tituly, mající jediný cíl-aspoň trochu ulevit zoufalému páníčkovi, když nevěřícně sleduje vzdalující se ocas jeho psa. 

Zas a znova. Někdy i dvakrát do měsíce, jindy tento psí miláček seká latinu i půl roku a hraje dokonalého vzorňáka, aby si počkal na tu nejlepší chvíli, kdy to nebudete absolutně čekat, vezme kramle za první voňavou stopou a objeví se bůhví kdy. Občas už za dvě hodiny, občas za pět a stalo se mi, že strávil venku i celou noc. No a po té noci, kterou jsem samozřejmě vůbec nespala a očekávala nejhorší (zatímco byl pes nahlášen jako ztracený v městském útulku a ve FB skupině ztracených psů) mi v půl šesté ráno zazvonil telefon a v něm mi jakási paní ohlásila, že je můj pes v pořádku na její zahradě. Ve vilce dvě ulice pod mým bytem. Prý se tam kolem čtvrté ráno dobýval na branku a majitelka domu byla šťastnou náhodou vzhůru už takhle brzo a k tomu ještě byla i natolik duchapřítomná, že psa vpustila a zavolala do útulku, kde jí rovnou předali můj telefon. Když jsem tam celá uřícená spěchem, studem i zuřivostí přiběhla, myslíte, že mi můj drahoušek běžel šťastně naproti? Ani omylem - byl na obří zahradě a dobře věděl, že něco provedl, tak se rozhodl, že z dobrodrůža vytěží co nejvíc. Trvalo mi další dvě hodiny, po kterých jsem se s ním naháněla po zahradě za nevěřícího pohledu její majitelky, která už netrpělivě čekala, až konečně tihle dva nezvaní návštěvníci opustí její pozemek a ona bude moct v klidu odejít do práce, než se nechal konečně chytnout. Jeho blažený vysmátý výraz, s kterým honění po zahradě po probdělé noci, co na něm očividně nezanechala žádné stopy, pojímal, nejspíš nikdy nezapomenu.

Jakmile shiba uslyší nebo ucítí "volání přírody" a rozhodne se jim běžet v ústrety, nepomůže vám ani svěcená (pokud máte samozřejmě psa na volno). Hulákání, doprošování, výhrůžky ani zaklínadla. A když se za ní rozběhnete? O to větší švanda to pro ni bude a pohraje si s vámi doslova jak kočka s myší. Naláká vás tím, že po pár metrech sprintu mírně zpomalí a na moment se na vás zkoumavě zahledí (podle mne jí přitom letí pobaveně hlavou, jestli jí na to opravdu zase skočíte), až podlehnete pocitu, že se umoudřila, jenže když vás nechá přijít až těsně k ní, pohodí posměšně hlavou a pokračuje za svobodou. Co jsem se takhle díky shibákovi naběhala, jednou i s horečkou a v zimě... Pro psa, který se vám ještě před půl hodinou hlavou otíral doma u gauče přítulně o nohy jako ta kočka, až jste museli z dojetí skoro zamačkávat slzu, přestáváte v těchto chvílích zcela nepochopitelně existovat. Majitelé tohoto japonského plemene už budou vědět, která bije. A ne nadarmo z nich drtivá většina shibu na volno pro jistotu ani nepouští. Ono se to ostatně ani nedoporučuje, jak se můžete dočíst v mnoha článcích a publikacích. V nich je shiba vylíčena jako nezávislý psí individualista, který venku na svého pána úplně kašle a má silné útěkářské sklony, proto je nejlepší ji vůbec z vodítka nepouštět. Jenže já psa na něm neustále držet nechtěla, protože se takhle pořádně nevyběhá. Stejně tak nejsem ani zastáncem elektronických obojků. Ano, vím, že můžete z jeho funkcí využívat třeba jen zvukové upozornění nebo vibrace, ale při tom, jak naštvaná jsem bývala, když takhle opět po dlouhé době zradil mou důvěru a někam mi zdrhnul, jsem si sama sebou nebyla jistá natolik, zda bych se dovedla ovládnout a nepotrestala ho nějakou tou elektrickou šlupkou. Což jsem dělat nechtěla. Shibák se na tyhle výlety pouštěl výhradně v okolí našeho domova, kde to dobře znal, v novém terénu se mne držíval. Postupem narůstajících let, strávených spolu, jsem přišla na nejlepší možné řešení - pes za sebou tahá zkrácené stopovací vodítko, je tedy na volno, ale zároveň to na něj má psychologický efekt, protože ví, že si ho daleko snadněji odchytnu. A jak nám oběma přibývají léta a oba se nějak vyvíjíme, přišla jsem ještě na něco dalšího. Předcházela tomu spousta přešlapů a chyb, včetně fyzického trestání (k tomu jsem se ale uchylovala minimálně), což sice na chvíli pomohlo mně, ale ve výsledku to mělo opačný účinek, než v jaký jsem doufala. Fyzické tresty na shibu opravdu nefungují. Ale o tom až později.

Vždycky jsem chtěla psa. Když jsem vyrůstala, líbili se mi velcí a huňatí vlčáci, ve kterých jsem viděla jak ochránce, tak i živého plyšáka, ke kterému bych se mohla v noci přitulit. Nejspíš proto, že jediný, kdo kdy v naší rodině měl psa, byl můj strýc a ten měl jenom vlčáky. Jiné psy jsem tedy prakticky ani neznala. Doma o tom ale nechtěli ani slyšet, prý bych se o něho nestarala (opak byl pravdou, nedělala bych nic jiného a s maximálním nadšením), takže jsem si musela počkat až do dospělosti. Okolo mých dvaceti let jsme chodívali často na přednášky českého cestovatele Leoše Šimánka, který měl psa Nanuka - překrásného huskyho. Zamilovala jsem se do tohoto plemene - jeho vlčího vzhledu, stříbřité husté srsti a dvoubarevných očí. Několik let jsem byla přesvědčená, že to bude právě husky, kterého si jako prvního psa pořídím, ale protože jsem od doby, kdy jsem se odstěhovala od rodičů - z velkého rodinného domu se zahradou, žila jen v malých bytech, husky byl nakonec kvůli tomuhle faktu vyřazený ze hry. Pes, který má v krvi pevně zakořeněno běhání desítek kilometrů ve sněhu a tahání saní s nákladem potřebuje hodně pohybu i prostoru a v 1+1 nebo garsonce by se utrápil. V té době jsem plemeno shiba-inu neznala, dokud jsem tuhle malou lišku nezahlédla při cestě z práce v jedné zahrádce. Pes mne okamžitě zaujal, protože byl vizuálně huskymu podobný, jen drobnější a protože byl se psem venku i jeho pán, zeptala jsem se ho, co je to za plemeno. A doma pak studovala... no a zamilovala se podruhé, nejen do shibího roztomilého vzhledu, ale i do jeho nevšední povahy. To jsem ještě netušila, jakou výzvu bude jeho pořízení představovat.

Právě v jeho "lákavém" rozkošném vzhledu plyšového medvídka vnímám velké úskalí. Už jsem byla svědkem několika nepěkných konců, které vyvstaly právě z rozhodnutí pořídit si shibu, aniž by se budoucí majitelé aspoň trochu zajímali o její povahu. V jednom případě pes skončil na zahradě, kde si ho nikdo nevšímal, v druhém se nešťastní majitelé snažili v inzerátu zbavit teprve několikaměsíčního štěněte, ve třetím vyřešili svůj "problém" tak, že pejska uvázali u kontejnerů, kde ho naštěstí promrzlého kdosi zachránil a umístil do útulku. Shiba rozhodně není jednoduchá na zvládnutí a výchovu a NENÍ to rozhodně pes pro každého. Tohle plemeno trpí taky pro svou roztomilost a neustále se zvyšující poptávku odchovem v tzv. "množírnách." Shiba s papíry v současnosti stojí kolem 25-ti tisíc, bez PP (tedy bez průkazu původu) a tedy s největší pravděpodobností z množírny ji seženete i pod pět. No nekupte to. Miluju argumenty lidí, co si takového psa pořídí a všude rozhlašují, že nejsou žádní snobi, co by potřebovali drahého psa s papíry, že jim stačí jejich "obyčejný" miláček, kterého zahrnují nehynoucí láskou. Jenže už si jaksi neuvědomují, že každou koupí takového psa krom rizika, že mohou koupit jakéhokoli křížence s absolutně nepředvídatelnou povahou podporují právě tenhle černý trh se psy, kteří často trpí v nepředstavitelných podmínkách. Ale to je jedno, důležité přece je, že svého psa milují...

Další problém, se kterým se majitelé shib potýkají a to hlavně u samců (kterého vlastním i já), je dominantní chování vůči ostatním psům. Moje psisko bylo odmala v pohodě s fenkami, kočkami a štěňaty všeho druhu, ať už byly sebevíc otravní, ale na psy (a to hlavně na ty větší) vyjížděl i na vodítku. Občas z toho vznikla opravdu nebezpečná situace - z jedné takové mám na zápěstí jizvu ve tvaru fajfky, když jsem od sebe chtěla odtrhnout dva rozzuřené alfa samce. Ale i tohle jsme zvládli a stále zvládáme stále víc vyladit. Nikdy bych nevěřila (dokud jsem tou zkušeností sama neprošla), jak obrovský vliv na vašeho psa má vaše vlastní rozpoložení. Jak můj pes léta v podstatě kopíroval moje nastavení - mou velkou nedůvěru v lidi, neustálou ostražitost a defakto i připravenost v případě nutnosti k obraně či útoku. A jak se tohle celé překlopilo úplně jinam, jakmile jsem se já sama začala vevnitř od těchto obranných valů postupně osvobozovat. Už je to hezká řádka měsíců, co můj pes naposledy zavrčel na nějakého psa, kterého jsme míjeli. Bez problémů se nechá i očichat. A to mne přivádí k tomu "tajemství", které jsem nakousla o pár odstavců nahoru. Shiba vám bude nejvíc oddaná a bude vás nejvíc respektovat a poslouchat, když jí dopřejete svobodu a budete jí důvěřovat. Zní to nejspíš utopicky - obzvlášť poté, co jste si přečetli předcházející řádky, ale opravdu to funguje. Od doby, co jsem já sama se sebou více vyrovnaná a svého shibáka vnímám jako rovnocenného parťáka, dopřávám mu co nejvíc prostoru a volnosti, pozitivní motivaci (co nejvíc oceňuju žádoucí chování), ale zároveň vyžaduju v situacích, kdy je to nezbytné, aby mne poslouchal, to nějak funguje. V současnosti se onen útěkář při procházkách poté, co po pár metrech odběhne zase sám od sebe vrací, aby se přesvědčil, že jdu za ním a že je vše v pořádku. Když se dostaneme na křižovatku vícero cest, vždy na mne počká, podívá se na mne, abych rozhodla, kudy budeme pokračovat a pak už stačí jen ukázat prstem nalevo nebo napravo a on pochopí. Mimochodem - shiba je opravdu hodně chytrá a neuvěřitelně vynalézavá potvůrka.

A teď k jejím lepším vlastnostem. Shiba je super parťák na cestování - bude vás nadšeně doprovázet na sebedelších túrách a spát s vámi pod širákem. Zároveň je ale schopná vydržet dlouho doma bez toho, aby otravovala štěkotem sousedy - v poklidu si chrní, dokud se nevrátíte. Shiba obecně štěká jen málo. Zato má širokou škálu hlasových projevů - od kýchání, kterým si vynucuje pozornost, přes zvláštní táhlé a hluboké kňučení, jódlování, ne nepodobné tomu, co vyluzuje basenji až po autentické vlčí vytí. Ostatně shiba je prý psem, který má ze všech psích plemen nejblíže k vlčímu genomu. Má veselou a bystrou mysl a ráda vymýšlí různé kravinky, kterými by vás rozveselila a pobavila. Já nejvíc miluju shibákovy souboje s jeho úhlavním nepřítelem, kterým je... moment překvapení... vysavač. Co ten předvádí, kdykoli ho jen vytáhnu ze skříně a co teprve, když ho zapnu, bych vám přála vidět. I když není shiba super mazlivá (ale zrovna můj shibák docela mazel je), vycítí, když potřebujete trochu té canisterapie a přijde se přitulit. Dovede být až neuvěřitelně loajální a oddaná - můj pes minulý rok podhrabal plot na zahradě u mých rodičů, zatímco jsem byla delší dobu v nemocnici a vydal se mne hledat. Venku byl tři dny - bylo to na začátku března a jemu v té době už bylo přes deset let. I když ho pak našli, nechtěl se nechat odchytit - museli mne odvést z nemocnice a naše shledání ve vinici u obce vzdálené padesát kilometrů od vesnice, kde žijí mí rodiče patří k mým nejsilnějším životním prožitkům. Shiba netrpí nijak výrazně na žádné nemoci a není ani extra náročná na "údržbu". Líná dvakrát do roka, ale s plnou parádou. Má dvojí srst - huňatou podsadu a na ní tvrdé pichlavé chlupy. Hlavně podsadu budete mít v období línání opravdu všude, až zapochybujete, jestli máte doma psa nebo ovci. Nesnáší koupání - nejen ta moje, s touhle zkušeností jsem se setkala i u jiných majitelů. Ale existují samozřejmě i výjimky. Nesnáší, když se jí sahá na tlapy. Dovede být strašná hysterka při sebemenším poranění a bude vám neúnavně ukazovat, jak strašlivě trpí. Je děsný somrák - s čímkoli zašustíte a cokoli se chystáte jíst zaručeně upoutá její pozornost. Bude vás doslova hypnotizovat pohledem, dokud vás nezlomí a vy jí kousek nedáte. Miluje děti - i když spíš ty starší, co už mají trochu rozum a chápou, že pes není hračka, se kterou si můžou dělat, co chtějí. Zbožňuje sníh, drbání pod krkem, rýži, banány, kokosový olej a veškeré maso krom ryb a vnitřností. Nevím, jak jsou na tom ostatní samčí shibáci, ale ten můj je "lev salónů", kterému fenky padají k nohám a všemožně se snaží upoutat jeho pozornost. A zatímco jemu stačí lehké rychlé oňufání (pokud tedy fena zrovna nehárá, to se může pochopitelně zbláznit) a chce vyrazit dál vstříc novým výzvám, fenka ho zpravidla obíhá a naskakuje na něj, což on snáší s bohorovným klidem, aniž by se obtěžoval byť jen pohnout. S povzneseným úsměvem fenku chvíli pozoruje a baví se nad tím, jak se vytrvale snaží o to, rozmetat a změnit jeho statický přístup -  se stejnou neochvějnou vírou, s jakou některé ženy věří, že dokážou změnit muže, až ho to začne nudit a s nonšalantním povzdechem nad její naivitou srovná ocas do správného úhlu a odkráčí.

Shibák prostě může být úžasným společníkem, ale potřebujete k němu najít ten správný klíč. A k jeho nalezení se musíte obrnit nekonečnou trpělivostí, vytrvalostí a smyslem pro humor. Jak už někde kdosi vtipně napsal přede mnou, musí vám správně "shibnout".

Teď si uvědomuju, že jsem na začátku v perexu v tom výčtu oslovení jaksi pozapomněla uvést  "oficiální" jméno svého psa. Je to Nuuk.

No a protože Nuuk bude mít přesně za pět dní dvanácté narozeniny (ano, přišel na svět den před Štědrým dnem a tomu, jaký je to dáreček, to odpovídá) a já jsem zastáncem tvrzení, že nejlepší dárek je ten, který člověk pro druhého vytvoří sám, tak tohle je pro Tebe, lumpe. Doufám, že budeš mít radost z paniččiny originality.

Samozřejmě že kecám :-) Dostane hru na rozvoj inteligence, nový pískací míček, výživu pro jeho stárnoucí klouby a spoustu pamlsků...a k tomu týdenní pobyt v Krkonoších se spoustou výletů. No jo, uměl se hold narodit.