Traktor v břiše, aneb taky Vám umřel pejsek?

   I nesouvislá souvislost může spolu souviset. Prostě řečeno příslovím: „ vše se vším souvisí“.  Posledních pár dnů se mi do vzpomínek  stále vtírá Akina. To byl náš pejsek, který před nedávnem, po deseti letech soužití, ukončil svůj život na stole veterináře. Po injekci ještě za mnou otočila hlavu, podívala se svýma očima plaché srnky a usnula…

   Byl to úžasný pes. Zlatý retvívr, správně zlatá retvířice, narozena 1. září 1997. O dva měsíce později jsem si šel pro štěně. Chovatelka jich měla dvanáct. Dvanáct zlatých chundelatých koulí a jednu z nich jsem si měl odvézt domů. Těžká volba, zdá se, ale Akina už na nás čekala. Byla ze všech štěňat ta nejneposlušnější, ta nejrychlejší, ta nejbystřejší, a když se na mě pověsilo všech dvanáct zlatých koulí a do péřové bundy zatnulo své první zoubky, byla z nich nejvýš. Hned jsem řekl chovatelce, že to je ten vyvolený pes.

„Pane, ona je ale strašně divoká.“„Nevadí.“ Pravím.„Ale ona neposlechne ani svoji mámu. Ta už jích od ní schytala a pořád nic a nic.“„Nevadí.“ Pravím.„Je ale nadstandardně světlá, asi bude v kohoutku moc vysoká a možná bude mít i předkus.“„Nevadí.“ Pravím.„Je to fenka, nechcete raději psa,“„Nechci.“ Pravím.Rezignovala se slovy: „Víte, tu já mám nejraději…“„Nevadí.“ Pravím. A vůbec mi nebylo chovatelky líto.A tak s námi Akina odjela domů. Vlastně ještě ani Akinou nebyla. Byla bezejmenná. To přišlo na přetřes až druhý den. Její jméno přišlo samo. Bylo jasné, že to nebude nic z psího kalendáře. A muselo to být s něčím spojené. Když jsem si pořizovali pejska, tak jsme se rozhodovali, mezi retvívrem a Akity Inu. Vyhrála naše retvířice a tak dostala zkomolené jméno, aby nikdo nepřišel zkrátka. Akina. Rostla jako z vody. Při zařizování naší zahrady skočila jako půlroční štěně na pozvaného zahradního architekta. Spadl, a když se zvedal ze země, pronesl: „Vy máte ale rozjíveného psa.“ No a to jí zůstalo.

Byla to Akina, náš rozjívený pes. V roce šla na kurz poslouchání. Dlouho nám paní cvičitelka neukazovala výsledek její drezúry. Až na požádání. Bylo to zoufalé. Na Akinu strašně křičela a úplně marně. Ta si dělala, co chtěla. Vlastně dělala to, co se naučila, ale úplně někdy jindy než měla. Ani jsem se na cvičitelku nezlobil. Omluvil jsem se za Akinu a už jí nikdy necvičil. Zůstalo v ní jediné. Na pokyn si lehla jako sfinga. Přední nohy složila před sebe, jako by se modlila a úžasně zvedla hlavu. Byl to nádherný pohled. Bohužel takto pózovala jenom, když měla nad sebou plátek šunky…Když dospěla, stala se z ní carevna. Krásná, velká, vznešená, pyšná a nepoddajná carevna. Ovšem za kus žvance by prodala i svoji vznešenost. Jednou se jí to málem stalo osudným.

Náš synek Péťa měl s Akinou navázaný důvěrný vtah na úrovni, že to co nestrčil do pusy, to mu okamžitě sežrala. Venku na zahradě, když pobíhal, tak mu s radostí dávalo přímo ukázkové hokejové bodyčeky a ten se s pláčem válel po zemi. Pak se nad ním postavila a dávala pozor, aby se mu pří zvedání nic nestalo. Milovala jeho čepice. Dokázala se rozběhnout, vyskočit před ním a v letu mu jí ladně sundat z hlavičky. Ten tříletý špunt to nesl velmi těžce, protože se už v něm rodila chlapská ješitnost.Ta osudová chvilka přišla, když dostal Péťa „kindervejce“. Nikdy nešlo o tu čokoládu, ale o obsah toho vnitřního, žlutého umělohmotného vajíčka. Akině šlo naopak o tu čokoládovou skořápku. Skočila po Péťovi, z ruky mu chňapla po nerozbaleném „kindervejci“ a celé ho spolkla.  Nastalo zděšení. Co teď? Co když to nepřežije. Co budeme dělat? Dáša, moje žena rozhodná a znalá všech situacích vyhrkne: „Jedeme na veterinu.“Zvířecí doktor by se nejraději popukal smíchy, ale vše vzal vážně. Začal Akinu prohmatávat a přitom nám vysvětloval, že dovnitř to jde dobře, ale ven už hůře. Že by se mohla zadusit, mohla by mít problémy se žaludkem, s trávením a s hovínkem. Možná se tomu má říkat stolice, ale nejsem si jistý. Prý už provozuje praxi dlouhá léta, ale psa s nerozbaleným „kindervejcem“ v žaludku ještě v ordinaci neměl. Hmatá, hmatá, nahmátnouti nemůže. Pomohl si. Prý před nedávnem zakoupili z porodnice vyřazený, ale funkční ultrazvuk. Přitáhl zařízení, zapnul předpotopní obrazovku a začal zkoumat obsah břicha naší Akiny. Chudák ultrazvuk, pomyslel jsem, tolika dětem a budoucím maminkám pomohl, aby nakonec skočil při hledání „kindervejce“. Ovšem stejně se nenašlo, ani za pomoci nejmodernější techniky. Pan zvěrolékař nám vystavil účet, psa máme prý pozorovat a snad by stálo za úvahu, dostat do něj trochu rostlinného oleje a předmět vy snad šel ven ať už předem, nebo zadem...Dbali jsme jeho rad. Dáša zakoupila extra virgin olej. Akina ho dostávala v pořádných dávkách a já chodil po zahradě a píchal klacíkem do každého jejího hovínka, hledajíc vajíčko.

Utekli tři měsíce. Seděli jsme na zahradě a Akina si z ničeho nic kýchla. Vypadlo z ní kindervejce. Vlastně jenom to vnitřní žluté vajíčko. Otřel jsem jej a otevřel. Péťa z něho postavil parádní model traktoru. Akina chodila tři měsíce s traktorem v břiše. 

Zpátky k nesouvislým souvislostem. V místních školách probíhá akce, aby děti chodily do školy pěšky. Prý je to zdravější, než jízda autem. Péťa má školu trochu dál a pěšky by to bylo hůře zvládnutelné. Ale našli jsme kompromis. Vystupujeme kus před školou a zbytek dojdeme. No a při té příležitosti jsem jel okolo parku, kde postarší paní venčila tři dospělé zlaté retvívry. A já si v souvislosti s tím  vzpomněl na naší rozjívenou nebožku Akinu.  

Měj se tam krásně, v tom psím nebíčku. Za tu radost, kterou jsi nám dávala plných deset let, nikam jinam nepatříš.