Co jsem celý den dělala? Šťourala se v nose, miláčku...

Manžel mi závidí mateřskou dovolenou. Závidí zejména ráno, když se marně snaží  nastartovat našeho věčně zabejčeného čtyřkolého oře a odkvačit do práce, zatímco já se po domě potácím se zelenajícím se obličejem, v pyžamu, a jediné co mám do 9 hodin na programu je 1. vypít hektolitr kávy a 2. nepodlehnout nutkavé touze zalézt zpátky do postele a pustit dětem krtka (a přehrávač nastavit na continuous play).

Závidí ale také večer, když se rychlostí želvy obrovské plazí v zácpě k domovu a cesta mu trvá místo obvyklé půlhodinky hodinu a půl.

Manžel si totiž mateřskou představuje jako prodlouženou dovolenou na Mallorce. Žena ležící na lehátku s bulvárním časopisem a krabicí čokoládových bonbónů a kolem ní tiše a klidně si hrající vymydlené a poslušné děti. Žena občas odcupitá do kuchyně, zamíchat obsah hrnců, kam se jaksi sama dopravila večere o třech chodech a sem tam chlupatou prachovkou přejede vyleštěný nábytek.

Jenže nevidí, že za tím, že mezi dveřmi neuklouzne na rozšlapaném banánu, nedostane k večeri chleba s máslem a nemusí jít do práce ve špinavých trenýrkách, je pekelná dřina. Slyšeli jste někdy pořekadlo "Bordel v bytě - šťastné dítě"? Moje děti se narodili s tímto heslem vypáleným do šedé kůry mozkové.  

Sotva chlapci objevili možnost pohybu vpřed po čtyřech, zachvěla se naše vyleštěná a dokonale fungující domácnost v základech. Běžný obraz našeho domova od té doby vypadá zhruba následovně:

3 hodiny ráno: Již po třetí jsem vhrůru a s hysterickým výrazem běžím nahoru do dětského pokoje ukonejšit řvoucí batole. Všechno se proti mně spiklo a jemu už asi půl roku střídavě rostou zuby nebo má reakce na očkování či něco jiného co mu (a mně!) brání v klidném spánku. Svádím vnitřní boj trpělivé matky a nevyspalé hyeny a jsem v pokušení nechat ho řvát, jenže by mohl probudit batole druhé a pokud chci do rána ještě na chvilku zabrat, mono je lepší než stereo. Copak děti nepotřebují ke zdárnému vývoji alespoň hodinku nepřerušovaného spánku?

5 hodin ráno: Začínám být z nočního vytrvalostního běhu unavená a řvoucí batole si beru do postele. Zaujme pozici ala Ježíš Kristus, ruce do široka rozevřené, jednou držíc moje vlasy. Nemůžu se pohnout, protože by se vzbudilo a začíná mě bolet krk. Noha, kterou jsem dvakrát nabrala roh špajzky, jak jsem se tak hnala nahoru, děsně svědí, ale poškrábat se nemůžu, protože jedna ruka je pod batoletem a druhou držím balanc, abych nespadla z postele.

8 hodin ráno: Manžel vstává. Všimne si probouzejícího se batolete u nás v posteli a prohodí něco ve smyslu "Proč jsi ho sem přinesla, když ani nebrečel? Aby si na to nezvykl... " Mám chuť ho něčím praštit, ale jediný pohyb, jakého jsem schopná, je otevření očního víčka (jednoho, druhé je součástí poloviny obličeje, jež jsem si v noci přeležela a se ještě nestačila prokrvit). Dala bych rok života za půlhodinu nerušeného spánku. Druhé batole vstává. Dojdu pro něj a přemístím své rozkydnuté pozadí do křesla, kde další půlhodinu koukám do blba.

Půl deváté ráno: Manžel odjíždí do práce. Obě batolata přilepená na okně, řvou a chtějí tátu. Řeknu, že táta jel do práce a přijede večer. Jedno batole se žalem pozvrací, druhé na tom uklouzne a bouchne se do hlavy. Obě batolata řvou.

Půl desáté: Obě děti umyté a oblečené. Já ne. Je po snídani. Každé batole požilo jednu až dvě lžičky jogurtu, zbytek rozmazán po stole a po židlích. Začíná zasychat. Starší batole chce banán. Řeknu, že banán nemáme, a starší batole praší brášku lžičkou. Obě batolata řvou.

11 hodin: Právě jsme se vrátili z procházky. Koupili jsme banány. Vítězoslavně jeden odlomím a nabídnu staršímu batoleti, jež po banánu předchozí dvě hodiny hlasitě toužilo. Hodí s ním o zem a kousne mladšího brášku. Obě batolata řvou. Uvařím těstoviny a brokolici, ač vím, že nucení k pojídání zeleninu považují obě batolata za usilování o svůj mladý život. Brokolice i těstoviny skončí na koberci. Uklízení kostek, balónků, kousků puzzle a lega, brokolice i těstovin z koberce zabere další hodinu. Práce pro Popelku.

Poledne: Obě batolata v posteli. Polknu ibuprofen proti sílící bolesti hlavy a nasadím turbo pohon. Mám slabé dvě hodinky na předpřípravu večeře a uvedení bytu do módu Manžel na obzoru. Bleskově umatlám bramborový salát a obalím rybu, stihnu i upéct koláč s krémem a poliju ho čokoládou. Vyluxuju, vytřu a na jedno nadechnutí poutírám prach. Ještě koupelna a dům září reklamní čistotou.

14 hodin: Obě batolata jsou vzhůru a řvou. Vyndám je z postýlek a s hrůzou zjištuji, že si starší batole před usnutím sundalo plenku a vedeno k čistotnosti zřejmě nechtělo spát ve výkalech, neboť hovínka zastrkalo podél matrace. Krom toho je prostěradlo notně promočeno. V dětském pokoji se line odér jaký obvykle vylučují jen staré a notně používané kadibudky. Chce se mi zvracet. 

15 hodin: Starší batole očištěno od výkalů, postýlka vydenzinfikovaná, ložní prádlo se vyváří v pračce. Dětský pokoj třikrát vystříkán neutralizérem pachů, který jaksi moc nefunguje. Dojdu do sklepa, odklidím tunu krabic s rozbitými kuchyňskými spotřebiči a záclonami, které už fakt nikdy nepověsím, ale je škoda je vyhodit, a najdu starý větrák. Umyju a nainstaluji do okna. Pustím na nejvyšší rychlost a doufám, že se vzduch vyčistí alespoň na hranici dýchatelnosti.  Snažím se nakrmit mladší batole a výhružkami přinutit starší batole, aby přestalo šlapat v borůvkách, které na béžovém koberci necháváji ohavné fleky. Kašle na mně. Chce se mi zařvat.

Půl čtvrté:  Starší batole využilo chvilkovou nepozornost a zamíchalo broskvový jogurt do bramborového salátu. Chvilku uvažuji, že to předložím manželovi jako novou specialitu, ale nedá se to žrát. S výrazem psychopata před nervovým zhroucením vykydám do odpadkového koše. No nic, budou brambory. Druhé batole si mezitím otevřelo skřínku s potravinami, třema zubama prokousalo díru do tříkilového pytle čočky a pětikilového pytle rýže a teď se v tom válí a nadšením hýká. Vidím to na další ibuprofen. V zájmu zachování zdravého rozumu nechávám čočku čočkou a beru děti i přes hnusné počasí ven. Uklidím to až se vrátíme.

Půl šesté: Dorazili jsme domů o něco později, než jsem plánovala. Batolata odmítala opustit hřiště. Lehla si na zem a řvala. Starší se ve snaze ukázat JAK vážně to myslí, počůral. Neměli jsme náhradní oblečení a cestou domů šel s holým zadkem. Byla zima a lidé si mě prohlíželi jako nebezpečného pedofila. Bylo mi to fuk.

18 hodin: Zjistila jsem, že nemáme brambory a v koláči jsou vydloubané díry, jak chtělo mladší batole ochutnat. Čočka a rýže jsou teď díky batolatům rozptýlené po celém domě a zejména rýže se krásně zapichuje do vysokého vlasu koberce. Alespoň jsem stihla sebrat rozházené hračky a knížky. S jedním batoletem na ruce a druhým přilepeným k noze luxuji luštěniny a borůvky.

18:10 Vyndavám voňavé ložní prádlo ze sušičky a povlékám batoleti postel.

18:20 Navlhčenými ubrousky drhnu fleky od borůvek z koberce a když už je mám v ruce, tak přejedu i umouněné obličeje vzpouzícím se batolatům.

18: 30 Manžel právě přijíždí. Postavím vymydlená a převlečená batolata k oknu, nohou odkopnu zapomenutý kousek banánu pod botník a vyměním výraz zchátralé divoženky za úsměv dokonalé manželky. Manžel vchází do dveří. Dům září reklamní čistotou. Manžel se se spokojeným úsměvem rozhlédne, vidí, že dům je ve stejném stavu jako když ho ráno opouštěl a po přivítání řekne "Mám hlad. Co je k večeři?" Odvětím, že to bych taky ráda věděla a on se s udiveným výrazem zeptá "A co jsi celý den dělala?"

Štourala se v nose, miláčku.

PS: Zdravím všechny ženy na mateřské, co jsou občas večer ztrhané jako po směně v kamenolomu :)