Po čem muži touží

Aneb éterická bytost versus hrošice s velkým zadkem...................................

 Manžel je, jak už tak muži bývají, ke mně velmi pozorný, žel bohu velmi nepozorný k mým soukromým komplexům. Dosud jsem s poletujícími kilogramy bojovala cestou nejjednodušší - ignorací velkých zrcadel a osobní váhy.

Když bylo nutné, vzhlížela jsem se v okně z kuchyně a protože v okně se lze jak známo vzhlížet pouze za tmy a protože jsem lehce krátkozraká, nebyl to pohled nejhorší. Další zrcadla v domě se vyskytující byla strategicky umístěna tak, aby se člověk mé výšky viděl jen od ramen nahoru.

A jak mě tak můj hodný manžel jednou zahlédl zálibně se vrtíc před setmělým oknem, rozhodl se mi udělat radost, jako obvykle bez předchozí konzultace, a přivlekl domů zrcadlo velké. Tak velké, že by před ním mohlo pózovat menší stádo krav aniž by se postrkovaly, že ty v zadních řadách nevidí.

Seznámila jsem se s novým nepřítelem navečer, ve vytahaném pyžamu, které přidá minimálně pět kilo a jak jsem tam tak stála, zatočila se mi hlava. Viděla jsem mladší sestru Zuzany Paroubkové. Podoba téměř přesná, akorát ty brady byly jen dvě, ale co není, může být.  

To zjištění mě tak vyděsilo, že jsem se rozhodla radikálně bojovat. Muži i celý profesionální svět kostýmků a kožených aktovek stejně touží po éterických podviživených bytostech s hladovým pohledem, takže tím zabiju dvě mouchy jednou ranou a udělám radost nejen manželovi, ale i potencionálnímu zaměstnavateli.

V první řadě jsem všechno oblečení v pase na gumu schovala do sklepa, neb není při modelaci postavy motivující. Bojovala jsem s touhou věnovat ho na charitu, ale hodlala jsem si ponechat zadní vrátka. Poté jsem napsala mistru Kocábovi žádost o příspěvek na liposukci, jelikož si myslím, že všichni máme právo vypadat jako Leila, ale ani mi neodpověděl, neřád. Asi si na ní šetří sám.

Týrání tělesné schránky v posilovně jsem rovnou zavrhla, protože v přítomnosti namaštěných svalovců a děvčat, kterým z očí stíví "nakrm mě" ztrácím chuť veřejně vystavovat své rozplizlé vnady po dvou dětech (no dobře, vymlouvám se na děti, ale děláme to všechny!). Rozhodla jsem se obětovat hodinku denně svižné chůzi s ottovým naučným slovníkem v ruce (nebudu přece vyhazovat peníze za činky kvůli pár týdnům). Narozdíl od svých sexy spolupoběhlic jsem ale sýpala jako astmatický nosorožec a místo svižné chůze jsem se spíš nesvižně plazila a zoufalým pohledem stíhala všechny okolojedoucí taxíky a prosila o slitování.  Naštěstí jsem po třech dnech při rychlosti kilometr za hodinu zakopla o kelímek od jogurtu a vyvrkla si kotník, přičemž mi vymrštěný Naučný slovník navíc přerazil nos. Tím jsem došla k předsvědčení, že jakýkoli sport rovná se plánované sebevraždě a napříště se o nic podobně nebezpečného nepokoušela.

Zbývalo tedy jediné. Nežrat. V knihovně jsem si zapůjčila tabulky kalorických hodnot a byla jsem v šoku, kolik kalorií má všechno, co se dá jíst, na rozdíl od pokrmů pro přežvýkavce, které jsou naopak pokud jde o kalorie velmi chudé. To vysvětluje, proč je náš pes, který zblajzne všechno, vyžraný jak americký senátor a tetiným kozám živeným lupením čouhají žebra.  

Jako jídla kaloricky nejsympatičtější jsem vyčlenila hlávkový salát, sálátovou okurku, čerstvý špenát a pramenitou vodu. Tyto jsem mínila pojídat a popíjet celý den, doufajíc, že co nevidět budu vypadat jako ta koza.

A taky že jo. Po třech týdnech hynutí hladem vypadám jak obyvatelka nikoli chlívku, ale velkého Hollywoodu. Žebra trčí na všechny strany, pánevní kosti rachotí, prsa mám jak Woody Allen. Jen se mi lehce podlamují nohy a třesou ruce, ale to patří k té éteričnosti. Konečně jsem spokojená. Celá Angelina Jolie. Akorát ty zuby se mi nějak prodloužily, člověk zřejmě opravdu nebude pojídání listů uzpůsoben a je nutné nějak obrušovat chrup. Musím si to zapamatovat a příště budu hlodat klacíky.

Konečně po týdnech maskování svléknu tepláky a manželovo XL tričko (chtěla jsem, aby byl rozdíl pořádně znát) a navleču se do synových cyklistických elasťáků a fakt malého trička, ať může má nová rachetická postava řádně vyniknout.  Vydám se hledat manžela a předvést se mu v celé kráse.

Zjištuji, že manžel má společnost. Vyčkávám za dveřmi a zjišťuji situaci. Se třemi kamarády popíjejí a prohlíží si katalogy plavek na letošní sezónu. Zaraduji se, neboť až na povadlý výstřih jsem foceným dámám nápadně podobná. A ve chvíli, kdy se chystám udělat dramatický vpád, slyším, jak manžel pronese "strašný, tyhle anorektičky, vyhnal bych to na výkrm. Ženská má mít zadnici, na kterou se dá položit půllitr a opřít kolo." A druhý dodal "Fakt hnusný, to by mi domu nesmělo".

Ach, jsem zmatená, ve víně je pravda, takže to asi mysleli vážně. Odplížila jsem se zpět do tepláků a XL trička, salát a okurku hodila králíkům a asi se půjdu pořádně nažrat do McDonaldu. Do léta bych tu řiť mohla stihnout vypěstovat a pak se mu teprve ukážu v celé své prdelaté kráse! Svět sice možná touží po mumifikovaných Kleopatrách, ale český chlap chce pořádný zadek! Ne nadarmo se za časů našich babiček říkávalo "Velká prdel základ rodinného štěstí".