Hodíme se k sobě, miláčku?

Tohle mi v Cosmopolitanu zatajili. Tvrdili, že aby byl vztah šťastný, musíte mít společné koníčky, být k sobě přitahováni a umět se spolu smát. Jenže nějak zapomněli zmínit stejnou termoregulaci.....

Zkrátka jemu je pořád zima a mně je pořád horko.  

Jó v zimě, to vrkáme jak hrdličky. Manžel jde spát, termostat na 20 stupňů, v dobré víře, že v ložnici ho čeká finská sauna. Já jdu pár minut po tom, co začne funět jakože na záchod, namačkám si 15 a on už je po zbytek noci příliš líný, než aby vstal z teplé postele a došoural se dolů do obýváku přitopit si a domnívá se, že to špatně naprogramoval. Když ráno v půl šesté svižně vyběhnu k řvoucímu potomkovi, zapnu při té příležitosti i topení a manžel se probouzí příjemně rozehřátý. 

Zato jak udeří první horka, je zle. Manžel na mé úpěnlivé prosby o přinesení klimatizace ze sklepa odpovídá střídavě "zítra" a "ještě takové teplo není". A to i přesto, že ložnice je pod zkosenou střechou a je tam vždycky vedro jak v zoo v pavilónu opic. Protože už mě zná, a za dobu trvání našeho manželství se u něj zásadně rozvinula podlá lstivost, když ji vloni v prosinci za mého nesouhlasného nadávání stěhoval do sklepa, strategicky ji umístil do nejzašího koutu, kde je asi metr na výšku, tma a bordel po předchozích nájemnících, takže se tam bojím jen podívat v obavě, že na mně něco vyskočí. Doufal, že mě to od případných svépomocných akcí odradí.

Záhy jsem tedy pochopila, že pokud něco neudělám, budu se probouzet mokrá a smradlavá jak fotbalista veterán po zápasu a juniorským mužstvem po celý zbytek léta a pustila se do boje sama. Rozumějte, nejsem žádná komářice, ale ta krabice váží nějakých patnáct kilo a vynést je jí třeba do druhé patra. Trošku se mi svině klouzavá po prvních pár schodech vysmekla, ale odnesla to jen naražená noha a slezlý nehet na palci, klimatizaci jsem naštěstí zachránila. Horší bylo, že jsem ve svých zánovních hezkých a drahých botkách s tou velkou krávou v náručí stoupla do lepící pastičky na myši, kde jsem se samozřejmě přilepila. Lepidlo, co mi ulpělo na obou podrážkách, statečně odolává snahám o rozpuštění i odkrojení, takže je ted na botách zhruba půlcentimetrová vrstva přilepených kamínků, kočičích granulí a gumových medvídků, kterých se už asi nikdy nezbavím.

V každém případě jsem klimatizaci i přes drobné problémy nahoru dovlekla, instalovala do okna a slasně funěla v proudu studeného vzduchu. Ne na dlouho, jen do chvíle, než dorazil můj choť domů.

Od té doby se u nás opakuje stejné schéma. Manžel, jak je jeho zvykem, jde spát a údajně zamražen už při vstupu do ložnice v obavě o své zdraví ochlazovadlo vypne. Probudím se zpocená jak Paroubek při stříhání plotu, číhám, jestli pravidelně oddychuje a pokud ano, tak se vyplížím a znovu ho  zapnu. Je v tom i jistá dávka adrenalinu, protože pokud se mi to podaří, aniž bych ho probudila, cítím se jak skaut při získání bobříka odvahy.

Po další zhruba hodince se on probudí a s drkotajícími zuby a omrzlým vousem vypíná. A tak si hrajeme až do rána. Ráno vstává s dobrou náladou ten, kdo zrovna vyhrál, zatímco ten druhý si stěžuje na údajné zdravotní potíže způsobené horkem/zimou.  Můj manžel obvykle předstírá něco jako tuberkulózu řízlou rakovinou plic, protože je zdravý a v nemocech se nevyzná, já zase zkouším mdloby z dehydratace. Dlužno říci, že ač jsou naše herecké výkony obdivuhodné, vzájemně se jimi nedojímáme.

Už takhle v noci skotačíme asi měsíc a já se nemůžu dočkat zimy. Vypnu si v noci topení a budu si odkopaná a polonahá hybernovat a pozorovat svého milého chotě v pletených ponožkách a flanelovém pyžamu pod péřovou peřinou. A těšit se na léto, které opět vnese do našeho manželství svěží vítr a závan dětské hravosti :)