Za vším hledej ….. tentokrát ne ženu ale strach.

„Cherchez la femme“, okřídlená francouzská moudrost byla jen startovacím výstřelem procesu, který dává republice, ve které žijeme, šanci vymést „Audiášův chlív“ i s rizikem, že tento proces, jak by řekl Pierre Vergniaud, „požere své děti“. Po startovacím výstřelu se běžci rozběhnou a začne boj o pozice. A i když za vším, co se nyní děje stála z počátku žena, dnes se ujal svého zcela dominantního postavení strach. Zda tušil Čingiz Ajtmanov, že jeho „Strach postrádá soudnost“ bude tak aktuálním tématem českého léta 2013 netuším, jsem ale přesvědčen, že se v posledních týdnech hodně těžce usíná řadě lidí, kteří se domnívali, že jejich strom vyroste až do nebe.

Naštěstí pro tuto zemi usíná v pohodě a klidu minimálně 86% obyvatelstva a to i přesto, že si o nich pan Jiří X.Doležal myslí, a jak také demonstroval na Hradčanském náměstí, že jsou (cituji): ču**ci ! Na duševní úroveň „slavného novináře z Reflexu“ si jistě každý udělá svůj názor. Osobně se domnívám, že bez strachu a v klidu usíná i drtivá většina z těch zbývajících 14% národa. Strach totiž cloumá a zbavuje soudnosti ty, kteří cítí, že právě skončený rozhovor či prohlášení médiím může být poslední, stejně jako může být poslední i zhasnutí světel v TV studiu, odkud mohli po léta dávat lidu najevo svou aroganci moci. A nyní mají strach. Strach z toho, že o drogu zvanou moc přijdou, strach z toho, co bude, až jim ochranka nebude otevírat dveře černých limuzín s kouřovými skly.

A že „strach z budoucnosti“ postupuje napříč politickým spektrem je zřejmé a jen dokazuje, že celé to takřka 24leté období hraní si na levici a pravici bylo jen ohlupování poddaných 10 miliónů. Unisono všechny strany deklarují nedůvěru vládě vedené Jiřím Rusnokem aniž by bylo známé její složení. Miroslav Kalousek jde ještě o krok dál a už dnes vyhlašuje, že státní rozpočet kohokoli jiného než jeho nebude schválen! To mi připomíná dobu, kdy se všude podepisovaly archy odsuzující Chartu 77. To také nikdo nevěděl o co vlastně jde, co obsahuje, ale chraň bůh nepodepsat.

Strach cloumá Bohuslavem Sobotkou, který je připraven stínat hlavy těm členům ČSSD za to, že budou jednat podle svého svědomí a vědomí. Jeho předchůdce a politický turista Jiří Paroubek také přispěchal se svou troškou do mlýna a ze strachu, že jeho aktuálně národní socialistická ideologie nemá šanci tam, kde budou na jednom hnojišti soupeřit ČSSD a SPOZ, mluví o slepé uličce. Ano, jeho ulička je rozhodně slepá a křesílko v parlamentu na jejím konci rozhodně nestojí. A upřímný Stanislav Gross, jejich bývalý soukmenovec, určitě také neusíná jako by ho do vody hodil.

V podobném duchu, jen v jiných barvách se vyjadřuje i Jiří Pospíšil, který by se měl držet hesla mlčeti zlato. Každé jeho další vyjádření mu výrazně ukrajuje z toho zbytku sympatií, které mezi lidmi získal, když ho poslala jeho strana k ledu. I on možná bude jedním z dětí, které revoluce požere. On prosadil Bradáčovou a teď má strach z politické nestability, kterou jistě mohou další důkazná obvinění členů dolní i horní komory přinést. Směje se Zdeněk Škromach a komentuje kouř, který stoupá nad ministerskými budovami od toho, jak uvnitř naplno jedou skartovačky. Známý pohlavkář Macek to pak komentuje ještě peprněji, když říká, že Kalousek má staženou prdel.  A to jsou lidé, kteří mají k informacím podstatně blíž, než o strachu mezi poslanci diskutující pivaři v obecní hospodě.

Strach z toho, co může přijít, pokud se nepodaří „zastavit partu policejních plukovníků“ má, s ohledem na své politické přátele a spolupracovníky, logicky i první dáma parlamentu a i proto nešťastným způsobem jí vlastním blekotá něco o nulové důvěře parlamentu Rusnokově vládě, která má zatím jen zlomek budoucího počtu ministrů. A jako na dostizích se sází na koně, mnozí dosud přehlížení by rádi zasedli na uvolněná místa dinosaurů, tedy v případě, že vsadí na ten správný směr, odkud bude foukat vítr. Zatím všechny trumfuje redaktor  Bohumil Pečinka. I když pracuje pro Respekt, bez respektu vynesl přímo srdcové eso v podobě hrozby fašismu a jako sedmu nakonec pak i strach z rozbití politického systému. Pokud pan Pečinka odhadl správně směr větru, odměna ho jistě nemine.

Že je postup prezidenta v souladu s Ústavou, to ví dnes díky médiím i řada dětí navštěvujících základní školu. To však nebrání senátoru Jaromíru Šetinovi, aby to vše neoznačil za ústavní puč. Ne, že by to odporovalo Ústavě samotné, ale jejímu „duchu“ a všeobecným zvyklostem. V každém případě je to něco jiného než strašení Putinem. To se v tom pak nemůže vyznat ani plzeňský doktor práv a povoláním politik Marek Benda.  A do toho všeho je tu oblečená neoblečená, obutá neobutá, chytrá horákyně Karolína Peak. Šťastná, že dobrý skutek Petra Nečase, který ji po pár dnech sebral Ministerstvo obrany, byl náležitě potrestán. Nešťastná z toho, že ji jako odbornici Jiří Rusnok zatím neoslovil a tak se zdá, že dny jejího vícepremiérování a poslanectví, stejně jako existence její strany  jsou takřka sečteny. A to nemluvím o strachu, kdy jako ministryně pro boj s korupcí může být dotazována, jakže to vlastně bylo, když pomáhala zachraňovat vládu křehkou většinou 101 hlasů.

Ale neházejme všechny poslance a senátory do jednoho pytle. Jistě se tam najde i pár těch, kterým nebrání v usnutí strach z objevení tlustých svazků pětitisícovek v bankovních schránkách či dokonce pod prkny podlahy. Na ty ukázal jejich kolega Jaroslav Kubera a důvody jejich špatného spánku by se daly nazvat hypotékově – luxusně automobilní. A ten rok přežití za poslaneckou almužnu by se tedy náramně hodil.

Včera jsem zašel „na jedno“. A byl jsem opravdu rád, že mezi lidmi strach rozhodně nevládne. Ono také není proč, ono není již mnoho co ztratit. A věřte, že více než strach Františka Ringo Čecha, že vrchního státního zástupce Ivo Ištvána potká co nevidět autonehoda s následky smrti, se řešilo vypadnutí Rogera Federera ve Wimbledonu a protože „Cherchez la femme“, tak i vliv Radka Štěpánka na nestabilní výkony Petry Kvitové.