Řecké listy. Část 1 Krizí zmítaná země.

„Tento způsob krize zdá se mi poněkud podivný“. Ano, dovoluji si parafrázovat Vančuru a zneužít v nadpisu i Čapka, a trošku se zamyslet nad vším, co se mi honilo hlavou v průběhu světového šampionátu veteránů v basketbalu, který probíhal v řecké Soluni a skončil před pár dny.

Už jen samotný fakt, že země zmítaná snad největší krizí ze všech států Evropského společenství si dovolí uspořádat akci, které se zúčastní ve 5 ženských a 9 mužských věkových kategoriích, za účasti více než 170 týmů z celého světa, výrazně nahlodává obrázek předkládaný nám našimi masmédii o tom, jak Řekové pod tlakem EU obracejí v ruce každé euro. Možná tomu tak je v okamžiku, kdy středně situovaný řecký občan dorazí se svou Škodou Oktávií, které mají na řeckých silnicích rovnocenné postavení s renomovanými německými, francouzskými i japonskými značkami, k benzínové pumpě. Jannis Sturnaras, řecký ministr financí, je zřejmě dobrý kamarád páně Kalouska a jak se dá usuzovat z ceny PHM ( Natural 95 za 1,7 EUR/litr), svého českého kolegu ve výši spotřební daně výrazně trumfnul. Ani tato skutečnost však pohodové Řeky nijak neodrazuje od každodenních dopravních kolapsů, možná i proto, že o organizované městské hromadné dopravě svědčí jen občasné zastávky většinou bez lidí, autobusů MHD jsme zaregistrovali skutečně minimum. Ve výhni městských ulic jsou řidiči kupodivu v klidu a popojíždění v koloně berou jako součást místního folklóru. Snad jen motocyklisté se spíše z principu než z nutnosti proplétají zástupy aut.

A právě díky pomalému posouvání při cestách k utkáním či z utkání můžete pozorovat „tep velkoměsta“ v jeho plné síle. Soluň, tedy alespoň jak jsem ji měl možnost poznat, rozhodně nepatří svými historickými památkami k tomu, co by si člověk neměl v Řecku nechat ujít. Je spíše vstupní turistickou branou na Chalkidiki, kam putuje většina návštěvníků za sluncem a průzračně čistým mořem. Zmíněný tep velkoměsta tedy je tepem místních obyvatel, kteří „krize nekrize“ zaplňují v době nezvykle dlouhé popolední siesty kavárny a kavárničky, bistra a restaurace, aby si dopřáli „svůj gyros“ a poklábosili u „svého frappé“.  

Možná, že mají naše sdělovací prostředky pravdu, když tvrdí, že je Řecko chudé. Podle mě to však rozhodně neplatí o jeho obyvatelích. Přesvědčila mě o tom nejen Soluň, ale i Nea Kallikrateia, místo našeho pobytu během šampionátu. Toto malé, typicky řecké přímořské městečko cca 40 km jižně od Soluně rozhodně nelze považovat, v porovnání s konkurencí jižněni na Chalkidiki, za turistický ráj dle aktuálních měřítek. Sem dorazily možnosti turistického businessu teprve nedávno a tak se zde na jednom místě střetává klasická řecká takřka vesnická minulost a nastupující, na komplexní služby pro návštěvníky zaměřená budoucnost. A pokud jsem byl v Soluni zaskočen pohodou a klidem jejich obyvatel, zde u moře mě až zaskočila ….nazval bych to bohorovnost místních, pro které jsou většinou problémy Řecka v EU stejně tak závažné, jako pro našince teplota vody v Bajkalu. Život zde běží svým ospalým tempem, moře je teplé a čisté, písečná pláž jen sporadicky zaplněna především ruskou klientelou a jen pár kroků od pláže se vám nabízejí útulné kavárny a restaurace nebo místní zemědělci se svými produkty. Večer pak se po západu slunce rozproudí život naplno a místní pěší zóna se stává středem vesmíru. Řečtí důchodci zaujmou svá stálá místa v kavárnách odkud mají ten nejlepší přehled přes korzující a vydrží až do pozdních hodin u jednoho malého pressa, až tak na ně dolehla tíha krize J, hodnotit a diskutovat o bujných a často i přebujelých vnadách kdysi možná štíhlých „děvoček“ odněkud od Moskvy. Jak se trefně vyjádřil jeden můj spoluhráč, věkově by náš tým mezi ně zcela zapadl. Chybí nám však permanentka na místo a navíc víme, že to nejkrásnější máme doma. Přesto nás naši řečtí vrstevníci inspirovali svou totální absencí stresu, pohodou a nadhledem nad problémy tohoto světa. A možná právě proto se nám podařilo na šampionátu to, v co jsme ani nedoufali.

Příště: Řecké listy. Část 2 FIMBA = business a nadšení.