Nedávno mi říkal kamarád Pavel, že bych měl některé své články sem na blog nadepisovat jako „Historky z hospody“. A číslovat je. Asi na tom něco pravdy bude. I ten dnešní článek, který je takovým spíše zamyšlením, začíná „U zubra“, tedy v hospodě, které se ale u nás už od nepaměti říká „U partyzána“.
Sem jsem zamířil nedávno v sobotním podvečeru, abych spláchl hořkou slinu z první prohry našeho basketbalového týmu v nové sezóně. A ještě k tomu na domácím hřišti a s týmem, který bylo v silách našich borců porazit. Milan s Karlem už seděli na „svých židlích“ a téma bylo jasné. Hledaly se důvody prohry. Na mnohém jsme se s Milanem shodli, vždyť jsme také spolu něco na východočeských palubovkách odehráli. Oheň diskuze se však rozhořel, když jsem nesouhlasil s názorem Milana na výkon rozhodčích. Ano, rozhodčí byli, aspoň podle mě, až příliš úzkostliví. Odpískali, tuším, celkem nějakých 65 faulů. Nenechali hru plynout. Milan byl přesvědčen o jejich jednoznačné náklonnosti k hostům z Prahy, já se snažil argumentovat, že hosté si odvezli 3 technické chyby, z nichž zejména ty dvě jejich pivota, mohly pro ně být osudné. Je fakt, že Milan vždy na tribuně utkání prožívá. Kolikrát za zápas se zvedne ze židle, aby potleskem odměnil akci našeho týmu či naopak vyslal k rozhodčím otázku „Co to zase pískáš?“, se snad nedá ani spočítat. S basketbalem ale skončil na začátku 80.let a za těch 30 let se hra změnila, stejně jako basketbalová pravidla. „Ty našemu týmu nefandíš, nezatleskáš, jen sleduješ hru a zajímá tě pouze, co hostující trenér mele anglicky a co kreslí na tabulku!“ To byla reakce na mou snahu mu vysvětlit, že podle dnešních pravidel jsou i 2 pasivní ruce obránce na útočníkovi faul a že chycení za dres je prostě, chtě nechtě, nesportovní chyba. Kdyby na jeho slovech byl jen kousíček pravdy, asi bych se urazil, že ťal do živého. Třikrát jsem se v minulosti vracel domů, ať již to bylo před posledním ročníkem studia na VŠ, pak z vojny a nakonec i z tříleté práce v cizině, a náš basketbalový oddíl prakticky neexistoval. Dvakrát jsme rozjížděli jeho činnost právě s Milanem, potřetí již jsem na to byl sám. I přesto, že to vše již zavál čas, měl bych teď fandit soupeřům? Stará láska nerezaví. Na tom přece nemůže nic změnit ani skutečnost, že jsem, za svého profesionálního působení mimo rodné město, třikrát přijel domů v roli soupeře a dvakrát se radoval z vítězství týmu, pro který jsem právě pracoval.
Milanova slova mě ale přiměla se zamyslet nad „složitostmi a úskalími fanouškovi duše“ v širším rozměru. Kolik hráčů i trenérů bylo kdy fanoušky vynášeno až do nebeských výšin, aby pak, o dvě tři sezóny později, předstoupili před tytéž fanoušky v rolích soupeřů a rázem z nich byli ti největší vyvrhelové ve vesmíru? Kolik inteligentních, komunikativních a velice tolerantních lidí se dokáže během sportovního zápolení jejich týmu změnit ve zcela jiného člověka? Člověka, který ztratí soudnost, není schopen objektivně uznat porušování pravidel hry ze strany svého týmu a naopak u soupeřů vidí i to, co se nestalo.
Basketbal, bohudík, stále ještě patří ke sportům, kde se fandí slušně, kde se fandové stále chovají jako lidé a ne jako lidský dobytek hojně se vyskytující na fotbalové lize. Tím ovšem nechci tvrdit, že výjimky nepotvrzují pravidlo. Projel jsem v posledních letech s basketbalem celou republiku i slovenské Levice. Mám tedy dost osobních poznatků a myslím, že mohu hodnotit. Povýšen nad to, čím mě častovalo několik „rádoby fandů“, když jsem seděl na lavičce hostujícího týmu při jeho prvním vítězství v mém rodném městě . Oproštěn i od toho, co si musela vyslechnout moje žena a spolu s ní můj tehdy 9 letý vnuk, kteří seděli na tribuně kousek za střídačkou. Nejen já, ale i oni byli najednou ti, na které je třeba plivnout.
Ty výjimky nemění nic na tom, že máme u nás, na moravsko-českém pomezí fanoušky, kteří patří v Národní basketbalové lize k nejlepším. Ještě výše však, snad mi v mém rodišti prominou, ale musím umístit fanoušky Děčína. Atmosféra, jaká v Děčíně při utkáních vládne, je zcela specifická, jedinečná, nenapodobitelná. Jako jeden muž se při rozskoku na začátku utkání zvednou všichni diváci ze sedadel, a to včetně těch na V.I.P. místech, a potleskem ženou do boje svůj tým tak dlouho, dokud nepadne první domácí střela do soupeřova koše. Jaký diametrální rozdíl třeba proti stánku pražského USK, kde jsem se občas domníval, že jsem na koncertě vážné hudby.
Co však bylo zcela bezkonkurenční, něco, čemu i děčínští fans sahají tak asi ke kolenům, jsou fanoušci ve slovenských Levicích, které se v posledních dvou sezónách zúčastňovaly české nejvyšší soutěže. Inu přece jen trošku odlišný naturel. Již při nástupu zaplaví hráče obou týmů papírové řetězy, které odstartují souboj jižní, slovenské tribuny s tribunou severní, maďarskou. Ten souboj tribun o to, která fandí lépe, hlasitěji a vytrvaleji, trvá po celé utkání a hrát v takové atmosféře musí být pro řadu hráčů celoživotní zážitek. A že takové divácké kulise podlehnou často i muži s píšťalkami, když každý jejich výrok proti domácímu týmu je kvitován hučením či pískotem, o tom by mohla podat svědectví řada českých týmů, které v Levicích hrály.
Jak jsem zde nedávno napsal v článku o růžových brýlích předsedy všech sportovců, patřím k lidem, kteří se na budoucnost basketbalu v české kotlině dívají spíše skepticky. Těch důvodů je mnoho a psát o nich by vyšlo na dalších několik dlouhých článků. Špetku optimismu jsem ale neztratil. A stojí za ní právě fanoušci. Jak ti levičtí, děčínští, svitavští, jindřichohradečtí, tak i třeba ti v Litoměřicích, Hradci, Zlíně nebo i Písku, na Sokole Pražském nebo třeba v Tachově. Dokud budou oni, třeba i zaujatí a nesmiřitelní, ale ne vulgární a agresivní, hluční a emotivní, ale i ti, kteří se navenek nijak neprojevují, neobjektivní stejně jako ti spravedliví, bude tady i basketbal.
