Jak jsem objevil Ameriku

Začnu opět vzpomínkou na má manažerská léta v textilním průmyslu. Nezažil jsem sice „Stachanovské hnutí“,  na to jsem byl ještě hodně mladý, v méně významných řídících  funkcích jsem však zaregistroval „Zlobinovu metodu“, „Saratovský systém“ nebo „Ščokinské hnutí“.  Velmoc na východě tehdy byla jak naším velkým bratrem, tak se, jak typické pro náš národ, stala i velkým učitelem. Když se vše zahalilo sametem, netrvalo dlouho a rudý roh ringu, kde jsme stáli s velkým bratrem, vystřídal protější roh s pruhy a hvězdami a my měli nového parťáka, od kterého jsme se zase měli co učit.

Jako dnes si vzpomínám, když jsem na představenstvu diskutoval se zástupcem vlastníků a on mi navrhl, byla to tehdy v polovině 90.let minulého století velká móda, že by mi do naší a.s. zajistí amerického poradce, bývalého šéfa velké textilky odněkud z Greenvillu, který se v důchodu nudí a rád by si ještě nějaký ten dolar vydělal. Po zkušenostech s výše uvedenými „sovětskými metodami“, které většinou časem pro neefektivnost vystřídaly jiné, nebylo však jednoduché zástupci vlastníka, který byl touto myšlenkou nadšen, říci jednoduše ne. V noci jsem špatně spal, ráno pak zavolal do Prahy a sdělil vlastníkům asi následující: „Naše společnost běží a zlepšuje se, přijde americký poradce a bude to pokračovat aniž by nám do řízení firmy zasahoval. Ale všichni budou říkat, že je to zásluha Američana. Když tomu bude naopak, náš růst se zastaví a začneme mít problémy a to i přes 100% využití Američanova potenciálu, bude výsledkem závěr, že máme špatný management, který nedokáže řídit firmu a nedbá dobrých rad a doporučení amerického hosta“.  Prostě ať tak nebo onak, vždy z toho vyjde Američan jako vítěz a management jako parta neschopných lidí.“ Nabídku jsem tedy odmítl a i po 18 letech tomu moc nemohu věřit, že jindy své názory tvrdě a nekompromisně prosazující zástupce vlastníků moji argumentaci bez jakéhokoli komentáře přijal.

Ptáte se, proč ten poměrně dlouhý úvod, proč ten návrat do tak dávné minulosti. A také proč sem, kde mám psát o sportu. Důvod to má. Chci tím podtrhnout fakt, že mi nikdy nebylo po chuti přebírat bezmyšlenkovitě  a slepě jakékoli postupy a to bez ohledu, zda je k nám zavál vítr z východu či západu. I dnes se mi zježí ten zbytek vlasů co mám na hlavě, když slyším mladou dívku jak říká, že je „happy“ nebo že „Vlasta byla in“. Pokud ještě budu někdy trénovat děti, tak ode mě neuslyší, že v obraně budeme uplatňovat „over play“, při řešení „pick and roll“ pak  „hedge“ a v útoku pak hlavně „fast break“. To není legrace !  V minulé sezóně jsem to slyšel v extralize U14 na vlastní uši z úst trenéra soupeře.

A světe zboř se, i já s názorem, že mi bohatě stačí vlastní letité zkušenosti a když budu chtít něco nového, tak si to nejdu v literatuře nebo na internetu, jsem objevil letos na přelomu července a srpna Ameriku !!! Odkojen všemi těmi Klímy, Velenskými, Kargery, Dobrými ale i Ježdíky, Róny a dalšími jsem považoval účast amerických basketbalových trenérů na českých prázdninových kempech za víceméně reklamní tahák. Navíc pak vše podtrženo spoluprací s Josefem Jelínkem, naším historicky nejlepším basketbalovým střelcem, který mě letos na prvním prázdninovém kempu v Klatovech přesvědčil o svých výjimečných schopnostech motivovat a vést děti při rozvoji jejich basketbalových dovedností. Už i proto jsem na poslední klatovský basketbalový kemp Daniela Prince, Američana o kterém jsem věděl, že je majitelem firmy, která pomáhá hráčům obdržet basketbalové stipendium v USA a také  skautem pro různé americké univerzitní i profesionální týmy, odjížděl s rozpaky nad tím, co mě jako staničního trenéra čeká.  Čeho jsem však byl v průběhu kempu svědkem pak předčilo moje veškerá očekávání. A jsem si jist, že tak tomu bylo i u všech dětí, které se v hojném počtu kempu zúčastnily. Jestliže Pepa Jelínek dokázal od prvních minut prvního tréninku zaujmout děti natolik, že ze sebe vydávaly denně oněch pověstných 100% v rámci našich českých tradičních i méně tradičních basketbalových cvičení, pak Daniel Princ postavil svou koncepci zcela „nečesky“. Vrcholem pyramidy veškerých basketbalových dovedností  je pro něj  rovnováha a stabilita v trojnásobně nebezpečném postavení. Krůček za krůčkem, cvičení od cvičení nás staniční trenéry dokázal v prvních dvou dnech přesvědčit o „své pravdě“. Přiznám se, i když bych věkem mohl být Danielovým otcem, zcela jsem podlehl jeho vlivu a i pro své samostatné tréninky jsem z těch „svých českých cvičení“ vybíral takové,  kde rovnováha a stabilita hrají velice významnou roli až jsem nakonec dospěl k poznání, že není třeba vybírat, že to platí všeobecně u každého cvičení.

Možná teď budu v očích čtenářů vypadat jako trenérský diletant s licencí A. Budiž. V mém věku už se nestydím přiznat, že jsem stabilitu a rovnováhu v základním basketbalovém postavení nepovažoval za alfu a omegu všeho basketbalového umu. A ruku na srdce, vážení trenérští kolegové bez rozdílu licence, kdo z vás ano?  Na sklonku roku 1999 jsem se shodou šťastných okolností dostal na trénink L.A.Lakers pod vedením legendárního Phila Jacksona. Odcházel jsem zklamán, celou hodinu a půl cvičili Kobe Bryan, Shaquille O´Neale, Ron Harper, Glen Rice a další oblečení v teplákových soupravách jen a pouze správné postavení hráče ve cloně.  Neobohatilo mě to, jen potvrdilo i moji filosofii lpění na detailech, které často hráči považují za bezvýznamné.

Setkání s Danielem Princem mě obohatilo a musím poděkovat klatovským organizátorům kempu, že i díky jim odpůrce všech těch Zlobinů, Saratovů, Ščokinských i ředitele textilky z Greevillu poznal, že ty skutečně dobré metody lze získat nejen pečlivým hledáním v literatuře, na internetu, výjimečně i na trenérských seminářích,  ale že je lze i sdílet od člověka, který zcela přirozeně a bez okázalých gest poskytuje druhým své znalosti a zkušenosti. Danieli, děkuji!