Geniální rodiče vers. hloupí trenéři - dovětek.

Netušil jsem, že tnu tak silně do živého. Mohl bych se pýřit pýchou, v této chvíli se počet těch, kteří můj článek četli překročil číslo 7 000.  I když jsem ješitný jako každý normální chlap, jen se to už nestydím přiznat, po přečtení některých z té široké škály diskuzních příspěvků je mi trošku smutno. Rozhodně ale ne z toho, že se našli někteří, kteří mají na to co bylo napsáno jiný názor, na to mají ostatně plné právo. Smutno je mi z toho, že některé děti jsou vychovávány lidmi, kteří nemají o tom, co je to vlastně výchova a jaké jsou její neoddělitelné součásti, sebemenší tušení.

Kdyby měli možnost některé diskuzní příspěvky číst staří Řekové, museli by se i se svou „kalokagathií“ obracet v hrobě. A spolu s nimi i Thomas Arnold, Pierre de Coubertin, řada dalších a také všichni ti, kteří se podíleli na definici sportu v Evropské chartě sportu z roku 1992.

Nemám nikomu za zlé, že ho sport nezajímá, že o něm zhola nic neví, že ani netuší, že existuje řada vědeckých disciplin, které se sportem zabývají. Takovým lidem mám za zlé ale hlavně to, že se i přesto ke sportu, a to dokonce rádoby odborně, vyjadřují. Nikdy ode mě nebudete číst článek o rozlišnosti bederních pokrývek brazilských domorodců v Amazonii a ani v žádné diskuzi se nebudu k tomuto tématu vyjadřovat. Prostě protože mě to nezajímá, nerozumím tomu, nemám s tím žádné zkušenosti  a hlavně o tom  nic nevím.

Přemýšlel jsem, zda nebude lepší nechat věci běžet, „spát na vavřínech“ a spokojit se s tím, že o některých diskuzních příspěvcích si každý rozumný člověk udělá obrázek sám. Nakonec jsem se ale rozhodl opačně neboť číst:  „trenér dostává zaplaceno, aby se dítě vyblblo při sportu“ nebo „Jaká disciplína? Dětský sport je zábava a odreagování od školy. Disciplině se mají učit ve škole a doma, ne při blbnutí s míčem“ a další podobná moudra, to opravdu nejde přejít mlčením.

Již zmíněná Evropská charta sportu rozlišuje sport na školní, rekreační a závodní. K tomu, aby se dítě „vyblblo“ tedy neslouží ani školní sportování, které je vázáno určitým naplňováním školních osnov, ani sport závodní, který je cílevědomým, systematickým a dlouhodobým procesem vedeným trenéry, kteří připravují své svěřence ke startu v soutěži.  K „vyblbnutí“, mám-li zůstat u použité terminologie, tady máme sport rekreační. I když i tam, pokud si dobře vzpomínám na klukovský fotbálek na louce za domem nebo hokej na zamrzlém rybníku, neměli ti, co nechtěli ctít nepsaná klukovská pravidla a přišli se jen „vyblbnout“, šanci se zapojit.  Nemyslím si, že by tomu dnes bylo jinak. A protože o sportu jako aktuálně jednom z nejvýznamnějších faktorů výchovy dětí a mládeže napsali podstatně fundovaněji pánové Doc. PhDr. Josef Dovalil, CSc. a Doc. PaedDr. Tomáš Perič, Ph.D. z  FTVS UK v Praze, doporučil bych jak mnohým trenérům, tak i rodičům některé jejich knihy přečíst. Zejména bych je pak rád odkázal na pasáže o tom, jak sport ovlivňuje osobnostní vlastnosti člověka jako jsou sebevědomí a sebedůvěra, zodpovědnost, píle, smysl pro spravedlnost, úcta k druhým lidem, dochvilnost, poctivost k sobě i ostatním atd.

V reakci na článek mi přišlo i několik  mailů, kde mi moji trenérští kolegové vyčítali, že jsem se nezmínil o jednom z častých zásahů rodičů do sportovní přípravy dětí, tedy o zákazu návštěv tréninků a zápasů „dokud se nezlepší prospěch“. Dovolím si citovat z  mailu, který jsem letos na jaře poslal mamince jednoho mého hráče. Myslím, že je z něj obecně patrná jak nesmyslnost takového zákazu, tak obsahuje i zkušenostmi ověřené velice účinné řešení.

Za 40 let trenérské práce, většinou pak právě s puberťáky jako je váš Honza, mám zkušenost, že podobné zákazy ne vždy vedly k očekávanému rychlému a trvalému zlepšení. Stalo se pouze to, že dotyčný nechodil na tréninky, seděl doma u počítače nebo koukal na TV. V lepším případě pak byl doma zavřený ve svém pokoji, na stole učení - ale stejně se neučil.

Vy ho zákazem de facto zbavujete určité pravidelné povinnosti a také zodpovědnosti vůči kolektivu i vůči sobě samému. Ukazujete mu zákazem, že to co poctivě a s nadšením dělá, není důležité. Chcete, aby byl poctivější v učení (= povinnost související se školní docházkou) a na straně druhé mu zákazem dáváte najevo, že v "jiné osobní povinnosti" (= basketbal = rovněž učení, kde jsou lepší i horší žáci, kolektiv,trenér v roli učitele atd.) není jeho "poctivost" (= docházka, snaha, plnění úkolů atd.) nutná. V podvědomí se mu pak takto vytváří názor, že když může neúčastí šidit jedno (tréninky), tak může stejně, občas nebo po delší čas, šidit i něco jiného (třeba školu).

Věřte mi, že když se mi v minulosti podařilo přesvědčit rodiče, že volba trestu v podobě zákazu tréninků nebylo dobré rozhodnutí a že existuje řada jiných způsobů jak za zhoršený prospěch dát synovi najevo, že "takhle ne!". V 99% to fungovalo. V posledním období se jako nejúčinnější ukázalo znemožnění sledování jakéhokoli TV programu (a to včetně sobotního večera, kdy rodina sleduje zajímavý film a syn ve svém pokoji má třeba za úkol počítat matematické příklady). Samozřejmostí je také zaheslování přístupu na počítač a "odebrání" všech těch tabletů, mobilních telefonů a dalších elektronických hraček.

Nechci zde vypočítávat, že Honza má od příchodu ze školy do doby než jde spát k dispozici na učení minimálně 6 – 8 hodin denně. Domníváte se, že když ho trénink „obere“ o 2,5 hodiny, že těch zbývajících 3,5 – 5,5 hodiny je k řádné přípravě do školy málo?

Musím napsat, že mail padl na úrodnou půdu, Honza začal zase pravidelně chodit na tréninky a protože jsme si i o zanedbávání školy promluvili, zlepšení ve škole přišlo. Vím, že mě mnozí  mohou kritizovat, že jsem neměl o školním prospěchu svých svěřenců informace, ale myslím si, že kontrolovat klukům v pubertě žákovské knížky není ta správná cesta.