Basketbalové kempy negují zákon nabídky a poptávky

Nejsem tak strašně starý. Hodně ale pamatuji. Třeba i dobu, kdy jsem přemlouval Karla Hercika, dej mu pánbůh věčnou slávu, aby mi vzal alespoň tři hráče na kemp i přesto, že hráli „jen“ na špici krajského přeboru a Karel nebyl, z kapacitních důvodů, schopen uspokojit ani všechny zájemce z tehdejších dorosteneckých lig.

Ano, byla to doba, kdy nafukovací hala, přilehlá tělocvična i všechna venkovní hřiště v Poděbradech na břehu Labe praskali ve švech a jediný basketbalový kemp organizovaný v Česku nebyl schopen uspokojit zájem mladých adeptů tohoto sportovního odvětví. Mocná ruka trhu ale zafungovala poměrně rychle a tak se v krátkém čase objevily „Hoop kempy“, které se kvalitativním zajištěním trenérských sestav i podporou ze strany renomovaných firem orientovaných na basketbalové vybavení postavily na stejnou, ne-li vyšší úroveň. Poptávka stále předbíhala nabídku a mladí basketbalisté, kteří se na některý z kempů dostali, mohli na začátku nové sezóny prezentovat svým trenérům poměrně velký výkonnostní posun.

„Když mohou oni, my můžeme také!“ To byla asi základní úvaha všech těch dalších, kteří po vzoru výše jmenovaných kempů začali kopírovat to, co již jiní vymysleli a zpopularizovali. Kopie však nikdy nedokáže nahradit originál. Jednak se „nedostává skutečných basketbalových osobností“, které jsou ochotny zaštítit kemp, kde se trenérské sestavy rekrutují ne podle kvality samotných trenérů ale podle počtu dětí, jejichž účast zajistili, a také se většinou více myslí na to, co kemp organizátorům přinese finančně než na to, co si odnesou jeho frekventanti. Jako houby po dešti přibývá ročně několik kempů, nabídka strmě roste na rozdíl od poptávky, na které se výrazně podepisuje společenská realita utahování opasků. Kempy se nyní povětšině stávají víceméně regionální záležitostí, kde se setkávají stejní hráči, stejné hráčky i stejní trenéři, kteří se potkávají několikrát v průběhu sezóny. Stěžejní idea prvních kempů, tedy zdokonalování se v basketbalových dovednostech pod vedením sice neznámých, ale zato vysoce fundovaných trenérů, v cizím prostředí a v kruhu vrstevníků, které potkává hráč poprvé v životě, je touto dnešní praxí zcela potlačena.

Jistě. Z široké nabídky kempů zcela zákonitě nemohou být všechny výborné. Jsou i ty „jen“ dobré, jsou ale také ty průměrné až slabé. Rozhodně nepatřím mezi ty, kteří kvalitu kempů hodnotí jen podle basketbalové osobnosti, která ten který kemp reprezentuje. Ale svůj význam to určitě má. Za zcela rozhodující ale považuji kvalitu „realizačního trenérského týmu“, který má daná osobnost k dispozici. A i když se to asi mnoha lidem líbit nebude, myslím, že více než renomovaní rutinní trenéři dospělých se v realizačních týmech uplatňují zkušení trenéři mládeže, kteří sice třeba nedosáhli na nejvyšší trenérské vzdělání, na straně druhé ale mají nadšení pro věc a schopnost motivovat děti. Pro ně bývá kemp většinou odměnou za celoroční trápení s týmem, kde ne všichni hráči (+ rodiče) jsou oddáni společnému zájmu. Na kempu totiž pracují pouze s těmi, kteří skutečně ze sebe chtějí vydat maximum a to je pro každého trenéra balzám na duši.

Začal jsem tím, že nejsem tak strašně starý, ale že si hodně pamatuji. Ano, v době mé adolescence bylo samozřejmostí znát sportovní reálie. A ty basketbalové pak jako basketbalisté obzvlášť. Vyjmenovat sestavu mistrů Evropy z roku 1946 nebyl problém, všichni jsme věděli, že naši borci slavně ve finále zdolali Itálii 34:32 a že nejlepší střelci byli Křepela se 13 a Velenský s 10 body. Měli jsme zájem a vedli nás k tomu i naši trenéři. Proč ve Spojených státech zná i dnes každý nedospělý basketbalista velikány i dávné minulosti jako byli Bob Cousy, Wilt Chamberlain, později pak „Magic“ Johnson, Larry Bird nemluvě o fenoménu Michaelu Jordanovi? Odpověď netřeba hledat. Proč však nikdo z mých 15 hráčů kategorie U14 neznal na začátku naší spolupráce jména jako Jiří Zídek st., „Áda“ Pospíšil nebo Kamil Brabenec, tedy českých hráčů kteří ve své době patřili k absolutní evropské špičce, to dodnes nemohu pochopit. Prostě jiná doba.

Nedovedu si představit, že by dnes zaštítil Magic Johnson nebo Larry Bird nějaký basketbalový kemp v Americe. Kolik by muselo být turnusů, aby byli uspokojeni všichni zájemci? Když letos v prvním týdnu prázdnin probíhal v Klatovech kemp, který vedl nejlepší střelec celé dlouhé historie československého basketbalu Josef Jelínek (11 737 bodů v lize), zůstala organizátorům do celkové kapacity ještě neobsazená místa. Nejen proto, že v tomto týdnu nabídka kempů několikanásobně převyšovala poptávku, ale i proto, a to je má osobní zkušenost, že většině těch, kteří si vybírali, na který kemp pojedou, jméno našeho ostrostřelce nic neříká. Jsem rád, že mohu konstatovat, že ti, kteří do Klatov i tak přijeli, odjížděli po skončení kempu nadšeni z toho, že Pepa ukázal, že je nyní stejně skvělý trenér, jako býval ještě nedávno střelec.

Basketbalové kempy a jejich organizátory zcela určitě neodradí pokles poptávky. Objeví se příští rok znovu a budou v ještě širším konkurenčním prostředí bojovat o „své ovečky“. Mohu-li radit rodičům, kteří posílají své ratolesti na kemp, aby se basketbalově posunuly výš, pak je pošlete ne k těm, pod jejichž vedením pracují celou sezónu, ale k těm, kteří je sice neznají, ale s o to větší objektivitou mohou přispět k odbourání individuálních nedostatků a rozvoji kladů.