Slůvko "děkuji"

Jen koukni, jak se lidi pomalu ztrácej! Každý si mele tu svou a na vděk ani pomyšlení. Nechtěla bych (si) vést morální poučku o tom, jak bychom se my, jako lidé, měli správně chovat. Ono totiž ani žádné správně není. Spíše byly kdysi lidmi vytvořeny jakési zvyky, podle kterých se celá společnost řídila. Říkám řídila, poněvadž už neřídí, tomu je v této moderní době konec. Nad tím slovem „moderní“ budu muset asi ještě přemýšlet…

Na hlavě mají lidé často pleš. Ne, nemyslím, že jsou holohlaví, myslím duševní pleš. Velmi dlouhou dobu mi trvalo, než jsem pochopila pravý význam slova hrdobec (:-)), avšak teď bych ho použila. Ano, hrdobci a pyšní lidé jsme! Koukáme jen na sebe a na ostatních nám už nezáleží. Prostě jdeme. Jdeme i přes mrtvoly. Naučili jsme se podvádět, odstrkovat druhé. Přitom, když už se mezi námi najde nějaký dobrák, který má snahu pomáhat, my potom nemáme ani tu nejmenší snahu se mu nějakým způsobem odvděčit! Natož pak říci slůvko „děkuji“ – takové ponížení bychom patrně nevystáli…

Tohle mě mrzí. Doslova mě to všecko hryzá na duši. Nezájem o druhé a ten nevděk. Škoda toho, protože si myslím, že je to celé jen veliký krok zpátky. A naše společnost by se měla už jen posouvat dopředu, ne? Tedy ta „moderní společnost“ asi ne. Jednou nás bude moderní chování pěkně mrzet, řekla bych.

Jenomže já osobně nemám zájem začleňovat se do takovéto společnosti. Hnusí se mi to! Chtěla bych se nějakým způsobem radši vymanit. Co nejrychleji. Zkrátka své lokty nechám u těla a bude. Na sebe dám pozor, zranit se nenechám, avšak zraňovat v žádném případě nebudu… Proč jako?

Děkuju svým rodičům, že mě dobře vychovali a děkuju sobě za to, že dovedu říci „děkuju“.

heslíčko: TŘI SLABIKY POUHÉ, RADOST NEVYČÍSLITELNÁ.

KS