Kde jenom zažít... Čím blíže je konec roku 2014, tím více cítím, že to byl začátek.
Začátek, v němž jsem „vyletěla z hnízda“; a zjistila jsem, že onen let přináší nesmírnou svobodu – na druhou stranu vyžaduje velkou zodpovědnost a hlavně – cíl (nebo alespoň směr). A tak rovněž vím, kam dále směřovat nechci. Nepředpokládám, že bych dokázala změnit to, co prostě změnit nemohu, protože to není v mých silách, nedosáhnu na to; přesto si myslím, kterak měnit sebe znamená měnit mnohé – každopádně vždycky jde o to cítit se „dobře“; člověk cítící se „dobře“ by vlastně ani nemusel být jiný než „dobrý“. Leč ve skutečnosti tomu tak, samozřejmě, vždycky není. A poznala jsem i takové lidi, kteří, ačkoliv žijí v „dobru“, ze sebe ustavičně vysílají cosi negativního. A já, jsem-li do takového negativna zavlečena, mám nutkání sápat se pryč, okamžitě – kolikrát si říkám, že už to „nedávám“, jenže doposud jsem to nějakým způsobem „dala“ – a bylo to právě díky lidem, již nepotřebují být negativističtí (až zlí), poněvadž vědí, proč chtějí být „dobří“. Zkuste se někdy zeptat morouse, proč je morousem. Dost určitě neví – on se pouze domnívá, oprávněně, kterak má pádný důvod k tomu, aby byl zasmušilý. Myslím si, že je to otázka postojů, k sobě samému pak především. Jak by člověk mohl být spokojený se světem kolem, není-li spokojen sám se sebou, se svým vnitřním světem, jenž se přímo promítá do světa vnějšího?
Strašně jsem se bála, že se změnou (města, místa, školy, lidí… – života) se nezvládnu vyrovnat, jelikož… doma je doma. Jenomže jsem poznala, kterak to takhle vůbec nefunguje. Doma je tam, kde se člověk cítí „dobře“. A co je důležité – člověk se musí chtít cítit „dobře“ – zavání to investicí pořádné dávky energie a trpělivosti. Přiznávám, v průběhu posledního čtvrtroku jsem si tolikrát sáhla na dno – sáhla a rozhodla se odrazit. Již chápu, že i jinde, ne jen ve škole, se člověk učí. A tenhle úkol (problém k vyřešení) – žít – obelstít nelze (není tedy možné jakkoliv podvádět). A i ve škole se učím – pravda, doteď spíše stále doháním – přesto držím krok a nezpomalím, jsem na vlně. Napojena na „dobře“ vypadající město, místo, školu, lidi… – na „dobrý“ život, jenž mám jedině ve svých rukách, které ovšem mohu proplétat s rukama dalšíma. A jsem šťastná, že jsem přišla na to, kterak i tento nástroj dohromady, spolu s jiným – srdcem – nádherně funguje. Říká se, že minuty, ty zlodějky, kradou člověku mládí. Dovolila bych si nesouhlasit. Znám staré lidi – a přece jsou pořád mladí. Tento rok mi dal, a dává, hodně. Zdalipak i bral? Ano, bral. A tak vzpomínám, jak jsem tehdy před maturitou viděla dědu naposledy. Věřím však, kterak i jemu bylo dáno – vysvobození a konec – nový začátek. Nevím jistě, zda po smrti ještě něco je. Čím jsem si ale naprosto jistá, a právě proto, tady JE – tady a teď. JE tu i minulost (a lidi, kteří neminuli), jež, ať chcete, či ne, ovlivňuje přítomnost. Přičemž hlavní výhodou srdce je fakt, že je v něm spousta místa – dost místa pro všechny. Na čase v podstatě vůbec nezáleží.
Uvědomila jsem si, že, abych se cítila „dobře“, musím být sama sebou, nemohu hrát hru. Na začátku té změny, o které již byla řeč, jsem totiž měla, jakousi přirozenou, tendenci hrát – vypadat dospělejší, chytřejší, zkušenější… lepší. Kdepak – takový přístup vede do záhuby; život je scénář, který se píše až tehdy, když člověk vkročí na jeviště. Netvrdím, že by to celé mělo být o improvizaci, přesto si člověk musí umět poradit. A neběží pouze autorská díla – jedná se o komplexní tvorbu, v níž se vyskytují i komedie, tragédie i něco mezi tím. Kolikrát je to dřina. Co je ovšem důležitější – je to zábava. Život by člověka měl bavit.
A zábavný život poskytuje člověku to vůbec nejlepší – umět mít rád. Myslím si, kterak se i v dalších dnech budu tohoto sousloví držet. Neboť představím-li si, že držím dědovu ruku (nebo že on drží mou), je to krásné. A to je další důvod k tomu být krásně tady a teď. Chytnout za ruku, pohladit, poděkovat, potěšit, obejmout. Věci, které rozhodně mají smysl. Přála bych si, aby zaujímaly více prostoru i v reálném životě, nejen v amerických, speciálně vánočních, filmech. Vždyť Vánoce – to není jen datum. Je to stav mysli.
SPĚCHEJME MILOVAT LIDI, PROTOŽE RYCHLE ODCHÁZEJÍ.
