S rozumem v koncích...

Ano. I horší a špatné dny patří k životu. Nedalo mi to, a zkrátka jsem musela popsat svůj vlastní zážitek, který se mi stal jednoho krásného dne. Moc bych si přála, abyste i Vy, pakliže se octnete v podobné situaci, brali život, pokud možno, s nadhledem, poněvadž stát se opravdu může cokoliv, kdekoliv a hlavně komukoliv! Snad se u čtení tohoto článku zasmějete.

Den s datem 21. srpna 2012 se dvakrát nevydařil...

Asi mi nedělá dobře takové horko. Dneska se mi zkrátka povedlo udělat takových hloupých věcí... Snad se radši v tu chvíli zahrabat.

Nejhorší zážitek mám dneska díky dešti. Ještě jednou ti, dešti, děkuju!

Sukně příliš často nenosím, neb nepatří k mým oblíbeným kusům oblečení. Jenže dnes jsem chtěla učinit výjimku. Kolem třetí hodiny jsem měla domluvenou schůzku se svou kamarádkou a nevím proč, ale prostě jsem se dokonce namalovala, byť to normálně nedělám (nebaví mě to, trvá mi to dlouho, považuji to za zbytečné - neumím to)...

Celý den bylo počasí až k zalknutí. Tedy skoro celý den. Vyšla jsem si s dostatečnou rezervnou, abych vše zvládla včas. Jdu a jdu a najednou hrom, blesk.... a deštík léta! Co deštík - liják!

Naštěstí jsem u sebe měla mamky deštník. Zprvu jsem si myslela, že je to v pohodě, prostě mě deštník ochrání a bude... Omyl! Foukal totiž i ten protivný vítr, který mi vyhrnoval mou sukni, déšť mi tekl proudy na můj namalovaný obličej a mé letní botky působily, že neexistují...

Pršelo zhruba 20 minut. Z těch dvaceti minut jsem byla 15 minut na dešti. Původně jsem si říkala, že vyjdu o něco déle, poněvadž se znám a vím, že jsem vždycky všude brzy, ale zase jsem tak neučinila, což se mi opět vymstilo. Má předvídavá kamarádka mi předtím navíc volala, že si dáme sraz o něco déle, avšak má tvrdá hlava mínila jinak.

Tak jsem tedy v tom největším dešti běžela v botičkách přes město, přičemž mě málem sejmul cyklista, deštník se mi obracel naruby, lidé skrz okna restaurací si na mě ukazovali prstem... Není se vážně čemu divit, protože jsem vypadala jako šašek! Ještě jsem si k tomu všemu povykovala. Studilo to!

Celou situaci jsem se snažila vyřešit krátkou zastávkou v nákupním centru. Vejdu tam a.... hrůza! Všichni lidé čekali u vchodu až přestane pršet a půjdou ven, ale já jsem to udělala celé opačně. Šla jsem totiž zmoklá jako slepice bez většího ostychu dovnitř. Teď už bych to neudělala! V tu chvíli jsem si vybavila scénu z filmu Bridget Jonesová. Chtěla jsem svůj vzhled nějakým způsobem upravit na WC, avšak neměla jsem u sebe 5 Kč a navíc jsem se ptala sama sebe, proč vlastně!?

Po trapasu v obchoďáku jsem vyšla ven a pokračovala ve své nejdelší cestě života. Už nepršelo!

V 15,00 hod. jsem přišla na místo naší schůzky. Kamarádka přišla na čas, protože předpokládala (zcela správně), že déšť ustane, měla dokonce funkční deštník. Tak za mnou ladně a spokojeně připlula, až se mi chtělo vraždit! Pak jsem si uvědomila, že za tuto "příjemnou" cestu si mohu jedině já sama a dostala jsem takový záchvat smíchu, že na mě koukalo celé náměstí. Nutno podotknouti - můj vzhled byl v tu chvíli vůbec nejhorší...

heslíčko: I TEN NEJHORŠÍ DEN MUSÍ JEDNOU SKONČIT.

KS